V červenci naposled

            Třicátého července ráno jsem se byl na nějakou dobu s rybníkem rozloučit. Na jak dlouho nevím, chci se podívat do jiných částí revíru a také mám v pondělí, čtvrtého srpna odjíždět s jedním kolegou, hodným kamarádem na čtyřdenní pobyt na chatu Maloklínskou. Na výlet do hor se hodně těším. Ale to trochu odbočuji od středečního rána.

            K rybníku přicházím před šestou, vstávat se mi moc nechtělo a navíc vítr na pozorování srnčí zvěře byl špatný, severozápadní. Vznášející se opar nad hladinou, který jsem si moc přál, se začíná nádherně barvit do úžasných odstínů červené díky slunečním paprskům, které se s lehčí námahou prodírají korunami stromů za řekou. Kačeny si zřejmě na mou osobu již za tu dobu zvykly, ani neodlétají, jen slípkám zelenonohým stalé není příjemná má přítomnost, potápkám malým zrovna tak. Volavky svým pronikavým křikem informují všechny obyvatele vodní hladiny okamžitě, jak mne spatří na kolejích. Pokaždé mi to vadí a pokaždé si říkám, půjdu ke krytu pod kolejemi. Nikdy jsem to neudělal. Srnčímu křik volavek nevadí, ale vítr mne zradil, což jsem vlastně tušil. Pastvilo se za rybníkem na své louce, pořídil jsem jen krátké video, na fotografování byla zvěř daleko, a jak píšu, vítr mi moc času na pozorování srnčího nedopřál. V Chladném ránu zasednu za maskovačku, nachystám si věci tak jako pokaždé. Dnes mi chlad proniká pěkně až pod oblečení, však teploměr ukazoval šest stupňů. No, Svatá Anna dala, i když s malým zpožděním o sobě vědět. Sedím zhruba půl hodiny, ledňáček žádný. Všiml jsem si, že jejich aktivita není taková, jaká byla před týdnem. Trochu prochladlý chci počkat do osmy. Dnes déle čekat nemíním, máme doma na prázdninách vnuky s dcerou, chci být doma, jak vstanou z postelí. Různé myšlenky se mi honí hlavou, a i když mám zážitků a fotek s drahokamy letos hodně, stejně si lovce rybek přeji vidět na odsedací větvi. Co tak o všem možném přemýšlím, kouknu do protějšího rákosu, něco se mi tam nezdá. Něco se rákosím protahuje, zřetelně to není přes maskovačku vidět. Namířím tím směrem teleobjektiv, volavka! Tak to je paráda! Okamžitě se mě zmocnila klepavka, dech se zvýšil zároveň s tepem srdce, chlad necítím! Hledáček se rosí a já mám obavu, aby si mne popelavá dáma nevšimla. Nevím jak kde, ale na našem rybníce jsou volavky hodně opatrné a snad vidí i za roh. Dlouho, dlouho volavce trvá, než se dostane až na kraj rákosu, ještě trochu více světla a bude to super. A bylo, mám fotografie, mám krátká videa. K veškeré spokojenosti mi jen chybí fotka volavky s úlovkem. Bohužel, jak na potvoru za celou dobu nic neulovila, pokusy měla, ale marné.

            Opět nečekaná, ale úžasná zábava, skvělý zážitek! Ještě nikdy mi volavka nesedla, nepřišla do takových úžasných míst ke kraji rákosu, odcházím neskutečně spokojený. Ledňáček nepřilétl, ani neprolétl, možná příště, budu se těšit. Zhruba druhý týden v srpnu, možná už druhý srpnový víkend budu u rybníka znovu.

Fotografie - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/13642133