V trysku

Sobotní, ranní vycházka byla opravdu neskutečná. V neděli ráno to již tak úžasné nebylo,  ale zase zajímavé to ano.  

Vítr se otočil a zároveň zesílil. Začal foukat od severovýchodu a než jsem dojel do revíru, zatáhlo se. Chvilkami mrholilo, ale k dešti nedošlo. Déšť se u nás přehnal v noci. Jdu si sednout do stěny lesa pod rozeklané břízy. Je to pěkné místo a jsem dostatečně krytý před zraky zvěře. Výhled a vítr mám celkem dobrý. Nechci si průzor moc zvětšovat, stačí mi to, tak jak to je. Do místa usedám před pátou. Je dost šero, ochladilo se, komáři ani mouchy zatím neotravují. Jen co zasednu, slyším jeřáby. Snad vítají svým troubením každé, příchozí ráno. Tak, jak v sobotu, slyším je ze dvou stran. Za necelou hodinu je vidím procházet pastviny, znovu to je zážitek k nezaplacení. Jsou daleko, ale podívaná je opravdu skvělá. Občas se zastaví, chvilku troubí. Je zajímavé, kolik melodií mají v repertoáru a to mladí jeřábi troubí úplně jinak. Dnes, konečně vím, že jich máme v revíru pět. Dva dospělé, tři mladé, všechny jsem viděl v jednom okamžiku. Mladí mi přelétali nad hlavou a staří se procházeli pastvinami. Ptáci procházeli kolem srnčí zvěře, srny, srnčete, kousek byl zalehlý srnec. Naráz srna na jeřáby začala útočit, vyhánět je, jak lišku od srnčete. To by jste nevěřili, jak se srna chovala ostře. Ptáci se vždycky odrazili, kousek, tak jen zhruba pět, deset metrů odlétli a znovu přistáli, srna nebyla spokojená, znovu útok na ptáky a tak se tato scéna opakovala snad pětkrát. Teprve potom jeřábi odlétli dobrých třicet, možná čtyřicet metrů, srna se vrátila k srnčeti a byl klid. Srnce, tato scéna zvedla ze zálehu jen proto, aby si srnu uhlídal.

Každé ráno je jiné a něčím vždycky překvapí. Tak jako dnes, v úterý. To asi nebudete věřit, já vstal ve tři ráno a opravdu dost nedočkavý spěchal do revíru. Prsty v tom má sekáč ze sobotního rána. Hodně mne setkání s divočákem naladilo na včasné vstávání a brzký příchod do revíru. 

Přijíždím na své místo ve čtvrt na pět. Chlad se střídá s teplými závany větříku. Vane od jihovýchodu, měl být jihozápadní. Možná je, ale tady kde jsem, se vítr zřejmě točí. Obloha vymetená, jen půlka měsíce mi dokonce při šoulání tvoří stín. Mám dvacet minut do rozbřesku, přesto postřehnu pohyb zvěře. Za melioračním příkopem srnec prohání srnu. Dlouho stojím na místě, chvilkami se mi zvěř ztrácí, aby se zakrátko objevila znovu. Čekám, jak se celá situace bude vyvíjet dál. Zvěř to po čase vyřešila sama. Ztratila se v obilí a já mohl pokračovat k mé, košaté višni. Sednu si na karimatku, je mi, tak jako vždycky nádherně. V dálce slyším jeřáby, dnes troubí ze dvou stran. Určitě mladí a staří se ozývají ze svých oblíbených stanovišť. Konečně mám světlo ve kterém by i fotka mohla vzniknout. V lese, po mé levici slyším několikrát lámání a praskání větví. Okamžitě jsem zbystřil, ovšem také mi bylo jasné, že pokud to budou divočáci, už z lesa nevyjdou. Za několik minut se rozprostřelo kolem hrobové ticho. Sedím dlouho a začíná mne přepadávat myšlenka, jestli les nezavětřuji. Jedno mé já, a to je silnější než to druhé, podléhá vtíravým myšlenkám o směru větru. Zvedám se a zkouším šoulat ke stěně lesa. Neujdu ani padesát metrů, vítr mne přesvědčil, že se mám vrátit. Vracím se pod višeň a teď už vím, že les nezavětřuji. Světla kvapem přibývá, zvěř zatím nikde, jen ťuhýci a kosové poletují kolem mezí. Jeřábi se ozývají někde za mnou, směrem k Lomnici a na protější mezi, nad osamocenou břízou se o místo ve větvích dohadují dvě poštolky. Poskytly mi skvělou zábavu a i fotku jsem nějakou pořídil. Díky nim, mi čas pěkně ubíhal. ßProhlížím fotky, jednu si nechávám, to stačí. Svlažím se minerálkou, naráz můj sluch zachytí zvuky připomínající srnčí říji. Hlasité pískání, supění, dokonce i spárky slyším, jak se od země odráží. Srnec po mé pravé straně honí srnu! Žádné klidné kolečka lásky, ale ostré sprinty obou protagonistů. Vyběhli s protějšího pole s ječmenem, ale to bylo opravdu „tóčo“! Hned byli na jedné straně louky, hned na druhé, pole s ječmenem nevynechali. Srna doslova místo pískotu sýpala, srnec supěl, jak snad nikdy! Beru fotoaparát, jsem připraven, světla mám dost a dokonce takové, jaké jsem si přál. Celá scéna je na dobrou fotku daleko. Úžasná, dramatická podívaná, nádherný zážitek, jen kdyby se trochu dostala zvěř aspoň pod horizont. Najednou srna získala náskok před srncem a nabrala směr k lesu. Trysk to byl neskutečný, srnec se otáčel, málem by se zlomil, ale srnu neodbytně pronásledoval. To byl moment pro můj fotoaparát. Do hledáčku první beru srnu, ale srnec chybí, mají mezi sebou vzdálenost, kdy je oba nedostanu do záběru. Mířím na srnce, závěrka jde do pohybu a dokonce dnes si trochu věřím ve slušné fotky. Na třepání a nervozitu nebyl čas. Srnčí pár zaběhnul do lesa, teprve potom mne postihla „zimnice“,. To už mi nevadilo. Chci si prohlédnout fotky, nejednou srnec vyběhne z lesa. Znovu ostřím a dva snímky mám na kartě. Šesterák zvolňuje v tempu, prochází jednu mezičku, druhou a zachází do obilí. Nefotil jsem, v pozadí by byl horizont a to se mi nelíbí. Oddechuji, tak jako vždycky po nádherném zážitku. Prohlížím fotky a mohu napsat, že s fotkami jsem v celku spokojen. Až doma u monitoru se pravda ukáže. 

Je sedm hodin, balím věci odcházím. Za mezí, zhruba sto metrů postřehnu srnu se srncem. Nejdu za nimi. Slunce je vysoko, připaluje fest a já mám dnes úžasný zážitek i s fotkami. Nechávám srnčí pár na pokoji. Kolem melioráku odcházím tak, abych zvěř nezradil. Zítra se uvidí, kam mé kroky povedou. Určitě  ale vím, že to bude znovu do Lágrů, ale kam ? 

Odkaz k fotkám - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/15932391