V zajetí ohradníků
Ve čtvrtek mám náhradní volno, mé kroky vedly do luk za Ryžovištěm, bohužel všechny přístupové cesty k loukám jsou obehnány ohradníky. Na konci těchto travnatých ploch se paství menší stádo krav. Srnčímu to nevadí, zvyklo si, jak je vidět podle stop, ani divočákům pastvící se skot nezavazí. Přijíždím kolem páté ráno, je chladno, řekl bych, že na loukách místy i mráz se položil. Srnčího kolem je vidět, znovu napíšu, jak v ZOO. Hned při příjezdu, kde chci parkovat se paství srnec, za dalším rohem mě kus srnčího pěkně nadal, dobře to začíná, říkám si pro sebe. Pár kroků do vysokých trav mě okamžitě promáčelo nohavice a do bot, samozřejmě nateklo také. Moc mně to nevadí, sluníčko, které nabírá na síle, nohavice vysuší, hlavně když už konečně někde usednu pod keř.
Ani nesedím dlouho, na konci pastvin prochází srnec, nemeškám, záhy fotku mám na kartě. Srnec, šesterák i na tu dálku si mne zřejmě prohlíží, ví o mně. Zakrátko, po levé straně vychází další kus srnčího. Pomalu zvedám fotoaparát, zkouším ostřit, autofokus má problém přes vysokou trávu najít cíl. Zvedám se ze sedačky, samozřejmě, srně pohyb, i když velice pomalý, neuniknul. Nevěděla, co jí sleduje a tím mi umožnila pořídit fotky. Znovu si sedám na sedačku, srna popochází, ztrácí se ve vysoké trávě a já ani nevím, jestli má srnče, nebo ne. Za srnčím nepůjdu, nechci kus zradit. Celou tuhle tu dobu, aniž bych to tušil, mne pozoruje z povzdálí srnec. Všimnul jsem si ho při hledání srny ve vysoké trávě. Srnec, na dobrou fotku je daleko, přesto mi fotka hlavy srnečka radost udělala. Šesteráka, zrovna tak jak srnu, v zápětí pohltila vysoká tráva.
Seděl jsem na místě hodně přes hodinu, kromě srnčího v dálce na zasetém poli nic nepřišlo, jen Bramborníčci hnědí poletovali kolem. Sedali na ohradníky, lovili hmyz, zábava to byla, ale dobrou fotku mi za celou dobu čekané nenabídli. Sluníčko čím dál více připalovalo, příjemně hřeje, zároveň mi vysušuje rosou promáčené kalhoty. Ještě chvilku posedím, nechám se prohřát slunečními paprsky a pojedu domů. Zítra si snad, když se mě podaří vstát, vycházku zopakuji.
Tak „zítra“ žádná vycházka nebyla, ale sobotní ráno bylo suprové. Vstával jsem už o půl třetí ráno. Dlouho mi vždycky trvá, než se z domova vypravím. Silnější, severovýchodní vítr mi umožnil dojít potichu ke keřům, kde chci dnes posedět aspoň do půl sedmé. Světla pomalu přibývá a já pod keře usedám už ve čtvrt na pět. Pod horizontem se paství srnčí. Chvílemi, jako by kusy spárkaté chtěly sejít do keřů, u kterých sedím. Nic takového, když to vypadá nadějně, zvěř změní směr, pak zalehne. Z levé strany se ukázala srna i se srnčátkem, jsou daleko a je jen otázkou času, kdy srna nabere můj pach do větrníku. V dálce zalovil moták, nad hlavou mi prolétají šedivky s hlasitým krákáním. Najednou postřehnu pohyb v trávě, musím si stoupnout, abych vůbec viděl, které zvěři hřbet patří. Tušil jsem to, liška.
Maže pěkně svižně vysokou trávou, ani krátké písknutí jí nezastavilo, přesto fotku aspoň jako dokument mám. Popíjím čaj, prohlížím fotky lišky a zničehonic stojí přede mnou dva kusy srnčího! Oba dva srnci, ale kde se vzali, snad spadli z nebes? Neumím si odpovědět, důležité je, že tady jsou! Srneček, paličkáč mne míjí na pár kroků. Srnec, šesterák stojí, vzdálenost je dvacet čtyři kroků, po jeho odchodu jsem schválně vzdálenost krokoval. Úžasná podívaná! Srnec hrabánkuje, parůžkami tluče do bodláků, žádný bodlák co má v blízkosti nevynechá. Vždycky „tancuje“ kolem nich a já mám spousty příležitostí k fotkám a pozorování. Nemám stativ, nenosím ho a tak ani videa nepořizuji. Pokaždé se u takových zážitků moc třepu vzrušením a film by stejně nestál zanic. Fotky ovšem mám, tentokrát se mi dokonce líbí, hlavně ty s tím vytloukáním na bodláku. Jak jsem zabrán do pozorování šesteráka, srneček, mladík, paličkáč se objevil za ohradníkem. Přes ohradník ho fotit nebudu, obrázky by byly stejně pro výmaz. Šesterák si mě všimnul, několikrát si mne prohlíží, u toho parádně pózuje a já v klidu fotím. Je to dnes neskutečná nádhera, vlastně, co navštěvuji „ZOO“ v Lágrech, mám každou vycházku skvělé zážitky. Srnec pomalu odchází k zasetému políčku, občas se zastaví, ohlídne se, zabáká. Řekl bych, že docela naštvaně báká a to nemá vítr, neví, co jsem zač. Zrazený není, jen si prostě potřebuje „zanadávat“.
Sedím ještě půl hodinky, pak balím věci, odcházím. Nedělní ráno bych mněl navštívit jinou část revíru, ale nevím, uvidím. Dnes odjíždím z Lágrů opět hodně spokojený. Od zimy jsem čekal na tyhle momenty, na tyto skvělé zážitky, konečně jsem se dočkal. Snad nebudou poslední.
Fota ke článku - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/13418069