Velikonoční den

   Když jsou Velikonoce a já mám volný den, snažím se ho trávit v revíru, tak tomu bylo i letos. Vstávám o půl páté ráno a syn mě veze do revíru k Vojenskému. Vystupuji z auta, zrovna když vychází slunce. Obloha polojasná, mráz mínus čtyři. Po krátké chvilce se od jihozápadu zatahuje a tvoří se mlžný opar. Hned v první zatáčce polní cesty mě uvítali dva zajíci. Za další enklávou zacházel srnec a kousek od něho zašla srna do menšího remízku.

Vláčným krokem se dostávám k hraně lesního komplexu. Za prvním rohem jdu na kolena, vlastně na čtyři a zkouším „ulovit“ čtyři kusy srnčího pastvící se na zmrzlé trávě. Moc se nedaří, srnčí je rychlejší a zatahuje do lesa.

 Pár snímků, sice na dálku jsem pořídil. Promrzlá, promočená kolena, zkřehlé prsty mrazem a snímky tak – tak dokumentační. Po dlouhé době aspoň něco. Po další krátké šoulačce lesem, usedám na pařez, popíjím čaj a najednou se v zamrzlé pasece zjevuje kus srnčího. 

Srna tiše prochází pasekou do mlaziny, stíhám to na poslední chvilku. Z fotky mám radost, i když znovu daleko. 

    Po obědě jsem si šel lehnout a v podvečer se synem vyrážím znovu do revíru. Tentokrát zaléhám na karimatku proti lesu a syn se šel uvelebit na kazatelnu s malorážkou jen tak, kdyby nějaká škodná. Jako už po několikáté, syn má zvěř před sebou a já žádnou. Nejbližší kusy zvěře jsou vzdálené zhruba tři stovky metrů. Přes teleobjektiv poznávám tři srnce, dva asi dvouleté a jeden tříletý. Kolem mého stanoviště žádný pohyb. Konečně, asi za hodinu přede mnou vyšly postupně dvě srny, na dostřel fotoaparátu nebyly. Pásly se v místech, na kterých jsem srnčí nečekal. Přece jsem se dočkal. Další, zhruba hodinové ležení mně přineslo odměnu. 

Srny se postupně dostaly až k mému „loži“. Zážitek úžasný, dokonce i některé záběry jsou použitelné. Za nedlouho přišlo srnče, zvědavě nahlíželo a tím mně dalo možnost k fotografování.

Prostě skvělý, velikonoční den.