Výprava za ledňáčky
Je dvacátého června a já mám opět v pátek volno, konečně se chci podívat, jak to vypadá s drahokamy našich vod. V úterý odpoledne, jsem si byl nachystat odsedací větvě do rybníku. Dávno jsou ty doby pryč, kdy stačil zapíchnout „klacek“ do břehu a bylo hotovo. Rákosem rybník zarůstá a to hodně. Rákos se rozmnožuje kolem břehů až moc, ale také vytváří různé rákosové ostrůvky, pro vodní ptactvo to je skvělé. Přináší to více možností pro život a pestrost vodního ptactva, ale zároveň mi to stěžuje přípravu k fotografování ledňáčků. Musím, bohužel do vody. Odsedací větve zatlačit do bahna do dna rybníku není jednoduché. Někdy jde zapíchnout klacek hned, někdy mám problém najít na dně místo, aby větev zajela bez problémů. Ovšem, když se mi podaří zapíchnout haluz, zase mi nesedí do fotky pozadí. No, ale konečně mám hotovo, ještě mi zbývá upravit trochu kryt. Splavený, žíznivý přicházím domů, okamžitě se musím napít a dát si sprchu.
Pátečního rána se dočkat, byl problém, těšil jsem se a moc. Dočkal jsem se, ráno je tady. Vstávám před třetí, pohled na teploměr mne trochu zmrazil. Znovu jen pět stupňů. Zase se musím oblékat jak v dubnu. Obloha jasná, srpek ještě před rozedníváním svítí do krajiny, vítr studený od severu. Přicházím k rybníku, kde se nad hladinou vznáší opar. Rozhlížím se, koutkem oka kouknu i na posečené louky mezi řekou Moravicí a fotbalovým hřištěm, směrem ke splavu. V pološeru vidím kus srnčího, nejdu za ním, ani se mi nechce a hlavně bych už rád seděl v krytu. Vyprávění o pátečním ránu zkrátím, kromě věrných obyvatel vodní hladiny jsem nic neviděl. Drahokam nepřilétl a tak v sedm balím věci a vskutku promrzlý, trochu rozladěn odcházím domů.
Na sobotní ráno se těším zrovna tak, jak na páteční. Že mi ledňáček nepřilétl, neznamená, že nepřiletí dnes. Vím, že tady jsou, jen je otázka času, kdy se mi ukáže před teleobjektivem. Vstávám znovu před třetí, venku jen tři stupně, znovu budu zmrzat?! Nechci sebou tahat hromadu teplého oblečení, musím vydržet, než sluníčko prohřeje vzduch.
Potichu, i když to moc nejde, se snažím přejít železný mostek přes řeku. Rybník je, tak jako včera zahalen v mlžném oparu. Vítr skoro nefouká, na obloze se srpkem měsíce svítí hvězdy. Je mi moc fajn, lépe než včerejší ráno. Před kolejemi se znovu kouknu směrem ke splavu. Srnčí je tam a ne jeden, ale kusy jsou dva. Tak tentokrát srnčí bez snahy o fotku jen tak odejít nenechám. Je zhruba čtvrt na pět, hodně pomalu trvá světlu se dostat do údolí k pokoseným loukám. Za keřem vytahuji fotoaparát z batohu, kouknu přes hledáček, jasná věc. ISO musím posunout až na osm tisíc, někdy na deset, čas je někde kolem čtyřicetiny, clonu mám otevřenou, co to dá, na pět celých šest. Krytý keřem se snažím šoulat ke zvěři. To problém není, ten začíná, až se přikrčen přibližuji kolem odkrytého břehu řeky. Srna něco tuší, ale paství se u nepokosené trávy u jednoho ze stromů, srnec si lehl doprostřed louky a bezstarostně odpočívá.
Uklidňuji se, začínám si věřit, že se mi podaří vzdálenost zkrátit, tak abych se mohl pokusit o fotky. Zalehávám, mokro mi nevadí, konečně autofokus zabral a já mám první fotku srny na kartě. Srnce vyfotit mi nejde, musím se posunout, stébla trav brání ostření. Řeknu vám, že tak napínavý děj jsem dlouho neprožíval. Riskuji! Srna mne sice sleduje, ale neví, kdo jsem, vítr nemá. Pár metrů se plazením posunuji, tak abych mohl zaměřit srnce. Konečně mám v hledáčku i zalehlého pána. Mačkám spoušť fotoaparátu, tma se jak naschvál stále drží louky, přesto boj o fotku nevzdávám. Srna se otáčí, pomalu jde směrem ke splavu, srnec se za krátko zvedá, popochází ke kolejím. Ještě pár pokusů o fotky, než se za srnčím vysoký porost všeho možného zavře. Chvilku ležím v pokosené louce, až teď cítím, jak mne mokro a chlad proniká přes oblečení. Dnes mi to nevadí. Úžasný zážitek, který jsem tady, dá se říci pod mou chalupou ani nečekal, mi vrací teplo do těla. Zvedám se, hodně spokojený odcházím na hráz rybníka za ledňáčky.
Cesta po kolejích do krytu mi dlouho netrvá, je to kousek. Sednu za maskovačku, nachystám si fotoaparát na stativ, uvolňuji se. Naliji si čaj a při různých zvuků vycházejících z hladiny si slastně prohlížím fotky srnčího. Opar pomalu řídne, sluníčko se dere čím dál více k obzoru a já nemohu odolat, abych nezkusil fotku labutí rodinky. Z batohu vyndávám druhý fotoaparát s třístovkou a jdu na věc. Musím obejít skoro celý rybník, a pokud nechci přijít o poslední zbytky oparu, musím sebou hodit. Několik fotek se mi povedlo, nemají výstavní kvalitu, ale jako dokument ze života na našem rybníce postačí.
Usednu znovu do krytu, odpočívám, popíjím čaj a dávám si čas odchodu. Za celou dobu jsem ledňáčka nezahlédnul, ani v pátek, ani dnes v sobotu. Je to divné. Čekám, až projede vlak na Rýmařov, ten jezdí něco málo po půl osmé, začnu balit věci a pro dnešní den končím. Vždycky fotoaparát schovávám až poslední, vyplatilo se i dnes. Kouknu koutkem oka na větev – ledňáček! To byste nevěřili, jak jsem byl rychle okem u hledáčku. Jenomže, po pár cvacích „střízlivím“. Světlo je ostré a fotky nebudou dobré, už teď to moc dobře vím. Stejně jsem měl radost velkou. Drahokamové jsou tady a je jen otázkou času, aby přilétli tak, aby i fotka byla dobrá. Dnes už doopravdy končím, však v neděli tady budu znovu.
Neděle je podobná sobotě, rozdíl v počasí moc není, jen je o tři stupně více. Srnčí na loukách za řekou nebylo, opar sice byl, ale na hladině bylo nějak mrtvo. Každý den je prostě jiný. Sedám do krytu, fotoaparát upínám na stativ, popíjím čaj, je mi fajn.
Napsat tady ale musím zajímavou věc, zajímavý postřeh. V různých místech hráze rybníka je neskutečný puch, jak od lišek v době kaňkování, snad ještě silnější. Myslím si, že ten smrad, lépe řečeno pižmo, je od bobrů, že by od vyder? To se mi věřit nechce. S určitostí to nevím, ale při fotografování labutí mi oblečení tak natáhlo ten hrozný „ozón“, že jsem musel nechat všechno vyprat. Dnes to cítím znovu a v místech, kde leží ukousané rákosí, natahané vrbové větvičky a dost zválená tráva. Snad dnes zapáchat nebudu?! Další zajímavostí je, vzlétávající neskutečně velká hejna špačků. Vinohrady s dozrávajícím vínem u nás nejsou, ale těch špačků jsou snad, nepřeháním stovky. Při jejich vzlétnutí od druhého ostrůvku, od protějšího lesa se normálně téměř setmí. Zvuk při vzlétnutí a jejich letu je ohromující, navíc vylétávají krátce po sobě, jak vojenské letky a stejným směrem. Jejich odlety se opakují každé ráno na chlup stejně, kam letí, nevím. Připomíná mi to nálety kobylek na dozrávající pole někde v Austrálii.
Od půl páté sedím za maskovačkou. Lehounký opar se líně převaluje nad hladinou. Labutí rodinka si vyjela od hnízda ke snídani, potápka malá se ozve sem tam i se slípkou zelenonohou, jako by se hádaly o svoje místa na rybníce. Nad hlavou mi prolétl moták, důkaz, že hnízdiště neopustili. S přibývajícími slunečními paprsky se začínají hlasitě ozývat skokani zelení, jejich skřehot je slyšet ze všech stran rybníka. Dlouhé chvíle zkouším točit krátká videa, možná se mi budou někdy hodit. Znovu si určuji čas podle vlaku směrem na Rýmařov. Rychle se dnes otepluje, začínám se odstrojovat, věci pomalu ukládám do batohu, přitom se snažím okem kontrolovat odsedací větev. A je tady! Mladý ledňáček, nevím to s jistotou, vypadá to na samičku, sedí na klacku. Okamžitě ostřím, nevím kolik času mne drahokam dá. Jsem nesmírně šťastný. Po každém setkání s ledňáčkem prožívám hodně emotivně takové chvíle. Je to opravdový skvost našich vod. Příroda ho obdařila úžasnými barvami, však člověk by to nikdy nedokázal. Nadarmo se mu latinsky neříká ALCEDO ATTHIS. Natáčím krátké video, drahokam odlétá. Než začnu balit věci, usedám na karimatku. Musím si aspoň krátce prohlédnout fotky. Naliji si zbytek čaje, pak teprve si balím a šťastný odcházím domů.
Obrázky ke článku - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/13466884