Za daňky k Doupovským horám

V letošním roce, já s mojí ženou vyjíždíme, zřejmě k poslednímu výletu za dobrodružstvím. V mrazivém, úterním ránu 27.10 v 5:09 vyjíždíme vlakem do Olomouce, pak přestup na Prahu, poté přestup na vlak Krušnohor, směr Kadaň Prunéřov. Jedeme za skvělými přáteli do Kadaně, kteří na nás budou čekat na nádraží, právě v Kadani Prunéřov. V Olomouci nás vítalo zrovna tak mrazivé ráno, jako u nás, při odjezdu z Břidličné. Místy mínus pět, někde dokonce mínus sedm. Cestou mlhy tak, jak to na podzim bývá. Když jsme projížděli krajinou, kde mlha zapomněla pohltit kraj, skvěl se nám úžasný pohled na krásné barvy podzimu. Stromům, po suchém létu dochází síla dál držet listí ve svěžích, zelených barvách a tak přichází na řadu barva zlatá, různých odstínů. Keře, které se proplétají mezi stromy, nabízí k pohledu, až nádech červené. Tuto kombinaci barev doplňuje zelené jehličí, ještě zdravých, statných smrků. Jen paní Příroda, umí namíchat takovou úžasnou paletu barev lahodící oku člověka a tak nám cesta ubíhala velice rychle.

V červenci, při zpáteční cestě z Helgolandu, jsme se s Kovim a Katkou domluvili, o této návštěvě v podzimním čase a hlavní vycházky budeme podnikat do okolních lesů, anebo lesů Doupovských. Hlavním cílem by měla být daňčí zvěř. Chceme si také projít večerní, historickou část Kadaně a když se podaří, nějakou fotku pořídit. Jak to všechno dopadne, to teď ještě nevím. Počasí bude rozhodovat, snad k nám bude příznivé.

Odpoledne, po patnácté hodině už sedíme u Koviho a Katky v pokoji. U skvělého pohoštění plánujeme podrobnosti, jak a co provedeme následující dny. Ve středu naše holky pojedou na výlet do Karlových Varů. Poveze je Bára, jejich dcera se svým synem. Já s Kovim budeme vstávat ráno v pět. Pojedeme k úpatí Doupovských hor, do revíru, „prý“ plný zvěře, hlavně daňčí. Jsem hodně zvědavý a i nevěřícný. Láďa neustále „vyhrožuje“, že mi jedna karta stačit nebude, já nevěřím.

Konečně, středa ráno. Venku zatažená obloha, pohled na předpověď moc světla neslibuje. Nám to nijak nevadí. Pod Doupovské hory přijíždíme před sedmou hodinou. Jen co vystoupíme z auta, na zoraném poli defiluje slušný daněk. Na uvítanou v revíru, dobré. Bereme věci z auta, a při vstupu na lesní cestu slyšíme z protějšího svahu rochání. Okamžitě mi chodí mráz po zádech. Tyto hlasy zvěře ve volnosti slyším poprvé v životě. U nás daňčí zvěř není a v okolí se jí také moc nevyskytuje. Snažíme se co nejtišeji vystoupat táhlý kopec, ale ve spadaném listí se nám moc nedaří udělat tichý krok. Lesy jsou to smíšené, ale hlavním stromem je dub, potom buk, sem tam javor, smrky a břízy nechybí. V nádherných barvách podzimu na nás z cesty, která se zatáčí a trochu sklání pod horizont, kouká jelen sika Japonský. Zrovna ten „čert“, který se mi moc, jako zvěř, nelíbí. Je daleko a k lepšímu výhledu nám zavazí smrkové větve. Nad jelenem v hustějším porostu stromů slyšíme písknutí laní jelena siky. Dlouho nečekají, odběhnou. Pokračujeme dál v šoulání k daňčímu říjišti. Zdoláváme lesní horizont a já postřehnu divočáka, jak jde svižným tempem přes rozvolněnou část lesa. Ptám se Koviho, Láďa lončáka ani nezahlédnul. Proč? Pozoruje před námi dva dospělé daňky. Jeden stojí, druhý pomalu jde směrem dolů pod cestu, do hustějších, vzrostlých, smrkových mlazin. Samozřejmě se snažím o fotku. Naráz slyším kamaráda, jak povídá: to nefoť, stejně to pak smažeš. Ale já mám přesto první fotku daňka na kartě. Stojíme na místě, Láďa přemýšlí, kam půjde. Mne posílá lesem výš do kopce, přímo k říjišti. Při domlouvání se, slyším a to úplně zřetelně rochání a v zápětí třeskot paroží. Hned se začínám třepat, tak jako vždycky. Nejraději bych byl co nejdříve u říjiště. Kamarád mne uklidňuje, uděluje mi několik rad, kudy bych měl jít a kde by bylo nejlepší zasednout k čekané. Nakonec mi říká: však si poradíš, v lese se vyznáš a až půjdeme domů, dáme si vědět. Poděkoval jsem, vzal fotoaparát do ruky a krytý stromy se snažím dostat pod říjiště. 

V přítmí lesa postřehnu pohyb, kousek dál další, po mé pravici odbíhá daněk. Jdu hodně pomalu, nohy se mi klepou, oči si mohu vykoukat, další kus nevidím. Hledám nějaký příhodný strom, kde bych mohl zasednout. Tady by to šlo, obcházím strom, naráz slyším třesk paroží někde přede mnou. Okamžitě jdu k zemí, prohlížím blízké mezery mezi stromy a už je vidím. Musím se dostat před strom který mi zavazí ve výhledu. Fotobatoh táhnu za sebou i s bundou, taky to tak dopadlo, bunda plná smoly, ale o tom snad později. Hledám lopatáče, postřehnu pohyb a znovu slyším třesk paroží. Rochání se ozývá ze všech stran. Mnou projíždí úžasné pocity štěstí z poslechu, z pohledu na tu neskutečnou nádheru. K fotce jsem se ještě nedostal, daňci se posunuli trochu více do svahu přede mnou. Já využívám příležitosti, snažím se usadit u stromu, který vypadá, že je bez smoly. Nestíhám si ani stativ nachystat, ani si dát pod zadek kousek staré karimatky. Klečím, postupně se snažím o nějaké pohodlí. Najednou mám zvěř všude kolem. Pokouším se o záběr. Takový bych chtěl, jenže než se přichystám, pěkný moment je pryč. Čekám na další, otočím hlavu a na mne kouká daněk z levé strany. Nečekal, já si nadával, že se moc vrtím. Konečně upínám fotoaparát na stativ a trochu lépe se uvelebuji, zároveň uklidňuji. Prohlížím si detailně les a přitom si říkám, kde bych chtěl zvěř fotit. Mezitím se zvyšuje intenzita soubojů na říjišti, rochání nabírá na síle, daněly se ozývají různými hlasy, které jsem nikdy neslyšel. Koukám kolem sebe, hledám vhodný cíl pro fotoaparát a hle, kousek po levé ruce, mezi stromy kouká na mne daněk. Pomalu natáčím foťák, pořídím fotku a čekám, až lopatáč popojde více do prostoru. Konečně mám fotku moc dobrého daňka na kartě. Další záběry na sebe nenechaly dlouho čekat. Fotky přibývají na kartě a já si vzpomněl na Koviho, jak mne varoval, jestli mám dost karet. Když mám trochu času, hned fotky promazávám. V takovém přítmí lesa a nastavených hodnotách vím moc dobře, že všechny fotky ostré nebudou. Ale, mám jich dost a určitě některé dobré budou. Čas letí strašně rychle, najednou je tady hodina našeho odchodu. Domlouvám se s kamarádem, kdy se sejdeme na lesní cestě. Ještě několik záběrů a odcházím. Odcházím neskutečně spokojený. Ještě večer mi v uších znělo rochání daňků a třesk jejich lopat. 

U večeře si vykládáme o všech zážitcích z lesa a naše děvčata povídají něco z výletu z Karlových Varů. Hodiny ubíhaly strašně rychle, je čas ke spánku, ráno opět vstávání v pět. To už s námi pojedou naše drahé polovičky. 

Počasí příjemné, celkem teplo a z oblohy se po čase probíjí sluneční paprsky pod stromy, pod kterými sedím s mojí ženou. Katka šla s Kovim  někam pod nás. Už při cestě k říjišti, byli daňci slyšet snad ze všech stran, hlavně od říjiště. Cestou k říjišti se nám podařila fotka „čerta“ (jelena siky) a o kousek dál nám znovu procházel lončák. Tentokrát se mi ho podařilo zvěčnit a radost jsem měl a velikou. Dobře to dnes začíná. Janička, jak je vidět je s prvním setkání se zvěří neskutečně spokojená. Však poprvé v životě viděla divočáka a jelena siku ve volné přírodě. Tentokrát se ženou usedáme o kousek blíže k říjišti, tak aby bylo možné pozorovat a po případě pořídit záběry přímo z říjiště. Vůbec nesedíme dlouho a představení začíná. Takovou podívanou i s hlasovými projevy zvěře má, má žena před sebou poprvé v životě, tak jako já. Unešeni jsme oba, a já mám velikou radost, že si takové podívané Janička neskutečně užívá. Taky mi povídala: to se nedá srovnat s pořadem o přírodě v televizi. Kdo to nezažil naživo, neví vůbec oč přichází. Já jen souhlasím a dál se věnuji podívané před sebou. Dnes se dostává i zajímavé světlo pod stromy a nabízí, až do červena zbarvené prostředí. Snažím se takových momentů využít. Celkem se daří i když přiznám se, nestíhám mým pohledem uhlídat všechno. Žena mě upozorňuje: v pravo se „řežou“ dva daňci, já je slyšel, ale otočit jsem se nemohl. Kvůli zvěři po mé levici to nešlo. Nakonec i toho úžasného záběru se mi dopřálo a souboj mám na kartě. Aktéři sice byli za stromy, ale podívaná byla neskutečná. Mezi lopatáči se i mladý objevil, stoupnul si tak dobře, že pohrdnout fotkou, by byl naprostý hřích. Světlo, proti včerejší vycházce bylo parádní. Dodávalo pohledu a fotkám úžasné barvy podzimu a já měl neskutečnou radost. Záběry na kartu si vybírám, podle toho, kde a jak se zvěř ukáže a hlavně mi jde i o prostředí. Problém mám s ohniskem, chtělo to mít sebou třístovku, co mi leží doma a druhou třístovku s dvojkovým extendrem, tím bych pokryl všechny momenty. Ale i tak, aspoň mám portréty, které se zas tak často nevidí. Moment střídá moment, jeden lepší toho druhého. Čas neúprosně běží. Zvedáme se, odcházíme. Odcházíme s neskutečného, přírodního divadla a opravdu, euforie je z nás vidět na dálku. Poznali to i Kovi s Katkou, jen co si nás prohlíželi při příchodu k autu. Otázka od nich padala jedna za druhou: tak jak? Co bylo? Co jste viděli? …. Tak bych mohl pokračovat. Na všechny otázky si odpovíme až večer, v pokoji našich výborných přátel. Večerní posezení, se tak protáhlo až do pozdních, nočních hodin. Však bylo o čem povídat.

Po návratu z lesa jedeme na oběd a večer, tak jak jsem již psal, znovu témata vedeme do lesa, k daňčí říji. Odpovídali jsme já s Janičkou na otázky, kladené už při návratu k autu a já si vzpomněl, na bundu potřísněnou pryskyřicí. Každý má nějaký recept na odstranění pryskyřice, ale žádný nepomáhá. Já říkám, že v minulosti moje babička používala technický benzín, nebo lih. Kovi s Katkou okamžitě zareagovali. Kovi přinesl přípravek a budete se divit, já vzal ubrousek a smola šla bez zdráhání dolů. Káťa poté vzala bundu, dala do pračky a ráno byla bunda jako nová. Já byl šťastný. Znovu můžu jít v bundě do lesa a nejen to, však já v ní i přijel. Takže, to byl další zdar v naší výpravě,  zároveň radost ze záchrany bundy. 

Ráno vstáváme o trochu později. Je zataženo, mrholí a výhled na zlepšení počasí žádný není. Celý den má být šedivá obloha i s přeháňkami. Při příchodu k říjišti je jasné, už podle sluchu, že se schyluje ke konci daňčí říje. Jen sporadicky, sem tam se ozval daněk, daněly slyšet nebyly vůbec. Při čekané se v dálce občas protáhl mezi stromy daněk. Nezvyklý klid po předchozích dnech opravdu napovídá, že daňčí říji letos odzvonilo. Přesto jsme si dvě hodinky poseděli u stromu a bylo mne i mojí ženě moc dobře. Rozhovorem jsme se neustále vraceli k předešlým zážitkům, probírali jsme spolu každý moment, který nám zvěř představila. Seděli jsme u stromu bez smoly, bylo nám nádherně. Když přišel čas k odchodu, moc se nám nechtělo. Bohužel, co jednou začíná, také, jednou končí. Nám tady končí jeden z nepopsatelných pobytů v revírech na úpatí Doupovských hor. Evidentně, daňčí říje je u konce a my s vycházkami také. Kovi nás s Katkou čekali u auta, na jejich pohledech byla jasně znát zvědavost. Nečekal jsem na jejich otázky, hned povídám: říje zřejmě končí, souhlasili se mnou. 

Odpoledne znovu navštěvujeme hostinec u Beránků, vykládáme si u dobrého oběda o všem možném, ale zážitky z lesa, z uplynulých dní v rozhovorech převládají. Večer, před našim odjezdem plánujeme setkání v příštím roce. Katka s Kovim přijedou k nám, ale takové fotografické vyžití jim, bohužel nenabídnu. Však taky nejde jen o vyžití s fotoaparáty, jde hlavně o přátelské setkání se skvělými lidmi, kamarády z Kadaně, na které se vždycky moc a moc těšíme. 

Káťo, Láďo - děkujeme.

Odkaz k fotkám - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/17218038