Za srnčí říjí s vnukem
Letošní rok si srnčí říje užívám jak snad nikdy před lety. Je to tím, že jsem konečně v důchodě a můžu do revíru každý den. Každé ráno až na malé výjimky jezdím k Vojenskému a do Lágrů. Pokaždé vidím srnčí, pozoruji srnce se srnou a ne jeden pár. Hledající srnce, samotná srnčata v dálce pozoruji motáky při jejich lovu a občas i zajíce potkám. Když je srnec daleko, zavábím, někdy s velikou opatrností přijde, někdy přiběhne okamžitě, ale nikdy si nezapomene nadejít pro vítr. Letos se mi podařilo dokonce připískat srnce od srny, snad poprvé.
Dnešní, nedělní ráno jedu do revíru hlavně se jen projít, vyvětrat, abych doma v těch vedrech celý den neležel. Včera večer jsme domů přijeli se ženou až k desáté, byli jsme na oslavě padesátin jednomu našemu rodinnému příslušníku a na prázdniny si dovezli vnuka. Proto jsem nechal vstávání volný průběh, budíka jsem nelíčil.
Do revíru přijíždím před sedmou, na parkovacím místě stojí auto a u auta myslivec. Známe se mnoho let. Vyměnili jsme si srdečné pozdravy a v kostce si stihli povyprávět o všem možném, hlavně o přírodě a o srnčí říji. Podali si ruce na rozloučenou, myslivec odjel domů, já se vydal do polí a luk kolem lesů a remízků. Jdu polní cestou, pozoruji motáky, je jich letos snad více jak kdy jindy. Hřivnáči zalétají na pole, na obilí, je mě moc fajn. Sluníčko zasvítí, jen když mu mraky dovolí, to mně vyhovuje. V dálce se přes horizont vyhoupne srnec se srnou, nejdu za nimi. Jednak celá scéna je daleko a světlo s větrem mi na ten směr nepřeje, pozadí ve fotce taky nevyhovuje. Pozoruji srnčí pár zhruba půl hodiny, za celou tu dobu se nepřiblížili snad ani o metr. Zalehli v travinách a já si jdu za svým. Chci se ještě podívat za jednu enklávu u potoka. Cestu si zkracuji přes louky, v dálce nic nevidím, nemám co zradit. Pomalu přecházím horizont louky a konečně jsem „kousek“ od potoka lemovaného starými olšemi. U některého stromu se chvilku posadím, napiju a zkusím zavábit, v duchu si plánuji. Mouchy dnes hodně otravují, chci být co nejdříve ve stínu. Přidávám do kroku, ale otravnému hmyzu utéct nejde. Každým krokem z trav vykopávám nové a nové, dotěrné okřídlence. Při chůzí sem tam kouknu k horizontu, jen kdyby náhodou. Nic není nikde vidět, taky v tom horku se nedivím. A přece, po dalších pár krocích postřehnu v trávě hřbet srnčího. Zvěř je daleko a na špatném, pro fotku místě. Odhaduji, že dobrých dvě stě metrů je mezi srnčím a mnou. Kousek ještě popojdu, zaklekávám, zkouším vábničku, to okamžitě zabralo. Srneček ihned změnil směr, na okamžik se zastavil, já dvakrát písknul, víc už není třeba. Svižným tempem mladík běží přímo ke mně. Pro vítr si ovšem nezapomněl nadběhnout, to už ho mám na kartě. Při krátkém jeho zastavení, viděl mně, jak klečím, jsem stihnul čtyři fotky. Přesně podle starého scénáře, paličkář udělal dva tři kroky, v momentě se otočil a úprkem mazal zpátky, můj pach mu nevoněl. To jsem tušil, jen byla otázka času, kdy dostane můj vítr.
Po tomto krátkém, ale opět skvělém zážitku mně už přešla chuť jít k potoku. Na mou pověstnou třesavku nebyl vůbec čas, až teď se mě začínají třepat ruce, to už nevadí. Velice spokojený se otáčím a odcházím ke stěně lesa na polní cestu. Tady teprve odpočívám, svlažuji své hrdlo čajem, balím si věci. Hodně unavený, celý propocený, ale nesmírně spokojený se těším domu k PC a orosenému ŠERÁKU.
Konečně s vnukem
V neděli v poledne přišel za mnou Davídek a ptá se; dědo, kde máš to oblečení, o kterém jsi mi říkal včera večer? Tak pojď, jdeme ho najít a vyzkoušíš si ho. Schovávám si takové oblečení pro vnuky a vždycky si říkám, však kluci dorostou. Najít mé oblečení z dřívějška problém nebyl, jen jestli vnukovi bude. Přece jen je oproti mně štíhlý, ale aspoň je vytáhlý a nohu má jen o jedno číslo menší. Do kalhot se dal řemen, do řemene přidaly dírky, do bot vložky a oblečení na ráno do lesa bylo nachystáno. Teď zbývalo to nejdůležitější a to jsem se ptal zase já; Davídku, jakou foto-sestavu chceš nachystat? Sedmičku s dvoustovkou a extederem? Ano, to si vezmu, zněla odpověď. Chystáme ještě batoh, lehkou deku na sednutí a hlavně pití. Ráno chci odjíždět v pět, takový mám plán. Manželku mám hodnou, ochotnou a tak nás veze do revíru přesně podle plánu. Skútr by mě a vnuka stejně neodvezl. Ráno jsem musel plán trochu změnit, vítr se otočil. Vanul od severozápadu. Nedá se nic dělat, babička nás musela odvézt až na okraj Lomnice abychom zvěř nezrazovali. Už při cestě k Lomnici nám zapózoval kus vysoké na cestě, nejsem si jistý, ale vypadalo to na mladého jelena. Kousek dál nám babička zastavuje u polní cesty za Lomnicí. Před rozloučením jsme si jen upřesnili, kdy a kam pro nás Janička přijede.
Jen pár kroků za poslední usedlostí se paství srnec. Kousíček se vracíme pod stromy a chystáme foto-výbavu, srnec ovšem na nás nečekal, navíc nás zřejmě slyšel. Jdeme za vesnicí po vyjetých kolejích v trávě k mezi, ke které se chci co nejdříve dostat. Vítr máme dobrý, jen na rosu je dnes bohaté ráno, ochladilo se. Hned jsme to pocítili, v botách nám začíná čvachtat, nevadí nám to. Za každou mezí zrazujeme srnčí, vidí nás dříve. Vnuka uklidňuji, že ty správné chvíle na nás teprve čekají. Jen co přejdeme horizont a přicházíme na mez, která vede podél Vojenského rovně, až do Lágrů otvírá se před námi ZOO. Po pravé straně v loukách máme několik kusů srnčího, po levé, směrem k lesu zrovna tak. Povídám Davídkovi, že srnčího v loukách si moc všímat nebudeme, jedině že by srnčí nabralo směr k nám. Budeme si hlídat zvěř na loukách před lesem. Hlídat si zvěř před lesem je veliký problém, jdeme kolem meze na dost odkrytém prostranství. Zastavujeme, povídám vnukovi; musíme pod mez, jedině tak máme nějakou šanci se ke zvěři dostat. Já si ani nevšimnul, ale chlapec má hned na kartě lišku. Byla daleko a já si myslím, že nás viděla, přesto bude mít slušnou fotku lišky pod keřem. Je to škoda, ale tak už to bývá, člověk se soustředí na srnčí a zradí lišku. Pokračujeme v polo-dřepu, tak aby nám netrčely hlavy nad mezí. Vzdálenost k srnčímu nám pomáhá krátit balíky sena, za kterými se snažíme přibližovat. Je to náročné, hlavně pro mne. Davídek to zvládá bez problému, je sportovec a má pravidelný trénink. Jak mu závidím?! Dokázali jsme snad nemožné. Zkrátili jsme vzdálenost mezi námi a srnčím o dobrých tři sta metrů v otevřeném terénu. Jsme za balíkem sena, oddechujeme. Já odpočívám déle, zároveň uděluji rady vnukovi. Rady takové, aby zvěř nezradil a fotky měl více jak dobré a hlavně nezapomenutelný zážitek. Chlapec je bystrý, nemá žádný problém, jen já a to jak srnce dostat na fotografickou vzdálenost. Srnec má u sebe dvě srny, to mi na vábení moc šancí nedává, říkám si pro sebe. Po chvilce mě to nedá. Vytáhnu vábničku, dvakrát, možná čtyřikrát zavábím, to stačilo, srnec se okamžitě rozběhnul přímo k nám. Jen slyším Davídka, jak potichu povídá; už běží, to je nádhera! Já, sám překvapen z reakce srnce jsem si zapomněl za balíkem aspoň kleknout. Moc mně to nevadí. Mám velikou radost z toho, že vnukovi bylo dopřáno vidět a zažít moment, který se hned tak nepodaří a nevidí. Dvě srny má srnec u sebe a na vábničku stejně přiběhne jak dobře vycvičený lovecký pes na píšťalku. Celý tento děj hned nekončí. Srny se paství v klidu dál před námi, srnec u nás srnu nenašel, vrací se za svými „nevěstami“. My máme spoustu času pozorovat chování srnce mezi dvěma srnami. Za čas zatáhlo srnčí do lesa, my pokračovali v náročné šoulačce. Byly momenty, kdy jsem musel usměrňovat naši vášnivou debatu, nechtěl jsem zbytečně zradit zvěř. Přicházíme na konec meze, tady si sedneme a odpočineme, říkám vnukovi. Davídek nenamítá. Ještě jsem se nenapil čaje, když postřehnu v nedaleké, buřením zarostlé louce pohyb zvěře. Upozorňuji vnuka; podívej se do tamté louky, je tam srnec. Nenašel ho, nevadí, já dávám povel! Zvedáme se, věci necháme na místě a jdeme za srnčím. Celkem v poklidu, díky keřům a příznivému větru se dostáváme k srnčímu. Srnec? Ne, srneček se sotva znatelnými paličkami, jak myslivci říkají – paličkáč. Roček, měli jsme ho blízko, ale porost nám znemožňoval ostření. Ještě než dostal roček vítr, který se tady točil, fotku máme každý na kartě. Spokojeni se vracíme pro věci. Nesedáme si, pokračujeme dál podle mého plánu.
Při této vycházce se myšlenkami vracím do svého dětství. To jsem chodil s dědečkem, hlavně s tátou a o víkendech i se strejdou. Jó, to byly časy. Nezapomenu nikdy na ně! Pes, ohař Německý krátkosrstý tmavý bělouš, Bor se jmenoval, později Výmarský ohař krátkosrstý, jmenoval se Borek, nás na všech vycházkách do revíru doprovázel. Já mněl nádherné zážitky na které dodnes strašně rád vzpomínám. Těšil jsem se na chvíle, kdy budu moct takové, nebo podobné zážitky předat vnukům. Dnes, i když bez psa a flinty se mně povedl aspoň střípek toho, co jsem zažil já, a mohl svého vnuka k podobným zážitkům doprovodit. Viděl jsem na něm neskutečnou radost a to si nevšímal nejen srnčí zvěře, ale i živočichů schovaných v trávě. Dědo; tady je moc hezký pavouk. Davídku, nemáme makro objektiv, nevyfotíme ho. Vůbec to vnukovi nevadí, dlouho si ho prohlížel, chtěl si zapamatovat jeho kresbu, jeho tvar, srnčí počká. Znovu mám radost z chlapce, jak si všímá celé přírody, před chvílí se snažil dostat do hledáčku ťuhýky. Bohužel, byli daleko. Z celé vycházky měl neskutečný zážitek, který ve městě nenajde. Sám mi to povídal u cesty, když jsme usedli k odpočinku a čekali na odvoz domů.
V úterý jedu do revíru sám, nespěchám. Srnčí říje je v plném proudu a tak vlastně není kde spěchat. Do lesa přijíždím o půl šesté. Hned na louce, na které parkuji se paství srnčí, na druhé, sousedící za cestou také. Opatrně zaparkuji a mizím, srnčí se mě povedlo nezradit. Znovu jdu polní cestou, na směr větru nedbám. Nemá to cenu, srnčí je v pohybu a může se objevit z každého směru. Také ano, jen co prohlížím teleobjektivem okolí, srnčího je všude dost. Srna se srncem, samotná srnčata, srna se dvěma srnčaty, mezi nimi srnci, už na první pohled mladíci a tak bych mohl pokračovat. Dnes si chci někde sednout do meze a jen tak pozorovat dění. Dlouho jsem neseděl, srnec se zajímavými parůžky mě donutil k pohybu. Zvedám se, zkouším srnce nadejít. To se mi povedlo, ale ostré, sluneční světlo mi dobrou fotku nedopřálo. Přesto mám radost. Srnec s neobvyklým parožím se často nepotkává. K mezi se již nevracím. Půjdu k polňačce a ke skútru. Jen co obejdu lesík, postřehnu srnu se dvěma srnčaty, zrovna zatahuje do lesa. Krátká, přesto pěkná podívaná. Neujdu ani sto metrů, kolem mne se přehnal srnec se srnou. Zarazil jsem se, myslím, že jsou někde za polní cestou v obilí. Pomalu a obezřetně šoulám, po každém druhém kroku stojím a prohlížím strniště po levé straně polní cesty. Naráz se to stalo, přesně jak jsem tušil! Srna vyběhla doslova sprintem, srnec okamžitě za srnou a já mám skvělý zážitek z krátkého momentu a jednu fotku. Více záběru jsem nebyl schopen stihnout. Kolečko žádné, srna srnce ve sprintu zavedla do protějšího lesa. Chvilku bylo slyšet lámání, bákání a potom následovalo opět neskutečné ticho. Ještě chvíli stojím. Čekám, jestli srnčí někde z lesa nevyběhne. Nestalo se tak.
Pro dnešní den s vycházkou končím. Končím znovu moc a moc spokojený a už teď se těším na středeční ráno. To mám jít do revíru opět s vnukem.
Fota ke článku - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/13698401