Výprava na Oravskou Maguru

V roce 2023 díky Jirkovi Pecháčkovi a Mileně Hamerské (mimochodem výborní, přátelští lidé) jsem poprvé mohl vyjet za tetřevy a to na Oravskou Maguru, do obce Lomná. Mám z té výpravy, na kterou jsem tenkrát nejel sám, ale s výborným kamarádem, nadšeným fotografem a milovníkem přírody Kovim a skvělou kamarádkou, Koviho přítelkyni Katkou, též zapálenou fotografkou a milovnicí přírody z Kadaně, zápisky v sešitě. Bohužel, jsem je ještě nezpracoval, „nevydal“. Čas mi asi nedopřál, abych je pořádně sepsal, ale určitě to udělám a na svém webu zveřejním. No a letošní rok mě pozvánka, jet na Oravskou Maguru přišla znovu a opět z Hlavnice, kde Jirka s Milenou bydlí a kde si vybudovali sídlo, kterému dali jméno Ptákovec, pozvánka mi udělala radost velikou.

Jirka, totiž dostal nápad, že ještě musí vyjet „naposledy“ za kamarády zeleného cechu na Oravskou Maguru, konkrétně do Lomné kde své přátele s Milenou navštěvovali mnoho let. Chtěl se s nimi rozloučit na úrovni, jak se sluší a patří dokud zdraví slouží a tak jsem se dostal k opětovnému pozvání, vyjet s nimi letos v květnu navštívit horskou, lesnatou, malebnou oblast s výskytem tetřevů, medvědů, vlků, jelení zvěře a dalších živočichů. Chata je domluvena, termín vybraný, jen chci tvůj souhlas s datem odjezdu, říká Jirka. Jasně, pojedu a pojedu se synem a s manželkou, už teď se moc těšíme, tak zněl můj souhlas. Hned jsme se domluvili na setkání na Ptákovci, kde domlouváme všechno potřebné i s jejich výbornou dcerou Mirkou. Vše dohodnuto, jen ty dny do odjezdu se nějak moc vlečou.

Přišel den odjezdu. 8. 5. v 7:00 já, má žena Jana, syn Ladislav nasedáme na dvoře do auta a vyjíždíme do Hlavnice na Ptákovec, odkud naše výprava vyráží na Slovensko. Zastávku máme ještě v Bohumíně, na „palubu“ se k nám přidává Mirka.

 Hranici se Slovenskem v poklidu přejíždíme kolem půl jedenácté, kousek za hranicí v Oščadnici se zastavujeme v Motelu DUO na oběd. Pohledná, hezká, mladá servírka, velice ochotná se nás okamžitě po usednutí ke stolu ujala. Výborný oběd nás zasytil a mne Zlatý bažant občerstvil, hned jsem si dal dva. Cestu si zpestřujeme malou zastávkou ve Staré Bystrici, kde nás Jiří zavedl k prohlídce slovenského, dřevěného orloje. Pohled na nevšední stavbu všechny členy výpravy okouzlil, krátké zastávky vůbec nikdo nelitoval.

K chatě Paráč, tak se chata, kde budeme další čtyři dny bydlet, jmenuje, přijíždíme o půl druhé odpoledne. Úžasné, roubené stavení, vybavené snad vším, je postavené v zalesněných horách za obcí Lomná. Netrpělivě nás vyhlížel výborný člověk, znám ho z minulé návštěvy, lesák již pár roků užívající si důchod, jménem Vlado. Je to velice silná osobnost, plný optimismu, humoru, za svůj nepromarněný život, obohacený, nevšedními zážitky, kterými naši skupinu výletníků, později i se svou, skvělou dcerou Zuzkou, neskutečně bavil. Vlado, po srdečném přivítání provedl všechny chatou, seznámil nás, jak a co je možné používat, se žádostí, abychom vybavení v kuchyňce vraceli zpátky na svá místa, tak jak jsou věci uspořádané, má to svůj důvod. Ve stručnosti a v rychlosti nám ještě něco málo povykládal o revíru a zároveň jsme se domluvili, vlastně Jirka, šéf výpravy se domluvil na hlavním posezení, na sobotní odpoledne, které sám Jiří režíroval.

Po odjezdu Vlada, na krátkou návštěvu přijel, Jano. Znám ho také z předešlé návštěvy, velmi dobrosrdečný člověk, lesák z povolání s mnoha prožitými, jak veselými, tak i zajímavými zážitky během jeho letité služby na polesí. Moc času to odpoledne neměl, ale pár zajímavých vět přece jen do placu dal. Než, nás Jano to odpoledne opustil, domluvili jsme se na ranní vycházce na tokaniště za tetřevy. Za tetřevy jsem šel já a můj syn. Připraveni jsme měli být o půl čtvrté ráno, čas jsme bez problému dodrželi a nachystaní stáli před chatou.

Jano, byl na minutu přesný, v pátek o půl čtvrté ráno stál u chaty. Obloha byla plná hvězd, jen vítr, jeho síla nám moc šancí na setkání s tetřevy nedával. Při výstupu pod hřeben hory na tetřeví tokaniště, jsem měl co dělat, abych závodčímu stačil. Syn šlapal bez problému, ale já cítil v nohách vycházku do lesa z předešlého večera, asi i trénovanost mi chybí, výstup mi dával pěkně zabrat. Jano, jako zkušený závodčí šel pár metrů před námi, tma byla jak v ranci, a i když byla obloha jasná, plná hvězd, pod větve statných smrků se nám z oblohy, ani malého světýlka nedostávalo, bez přísvitu baterek by byl výstup na tokaniště zcela nemožný. Na tokaniště přicházíme přesně s rozbřeskem, tak jak byl plán. Les, se začal pomalu probouzet, drobné ptactvo zároveň s ním, jen tetřev se nikde poblíž neozval. Jano, zkoušel popocházet, vždycky po pár metrech zastavil, naslouchal, snažil se ve větru sluchem zachytit někde poblíž hlas tetřeva. Scházeli jsme níže pod vítr, byl to dost krkolomný sestup, hlavně pro mne. I když světla přibývalo, vysoké borůvčí, popadané větve, někde i staré kmeny stromů zarostlé v borůvčí, různé prolákliny, podmáčený terén mi dal opravdu co proto. Cítil jsem každý kloub, každý sval. Samozřejmě, najevo nic dávat nebudu, zatnu zuby a šlapu, přece se neznemožním, ostudu si neudělám. Od bolesti mi vždycky pomohl při východu sluníčka, úžasný pohled do údolí, různými průseky mezi stromy. Světlo, ta atmosféra čarovného rána, člověku dá zapomenout na všechny nesnáze při zdolávání nepředvídaných překážek. Nemám širokoúhlý objektiv, je na chatě a tak zkouším se synem a jen mobilem, zdokumentovat naše pohledy do malebného údolí. Cítím, že dnes na tetřeva nenarazíme, asi i moje a synovy kroky možná můžou za nezdar se setkáním s tetřevem. Bohužel jsme tetřeva ani neslyšeli, ani neviděli. Přesto všechno výstup na tokaniště stál za námahu, už jen proto, že takovou, úžasnou, tichou, při každém kroku napínavou přírodu u nás nemáme. 

Světla moc ještě nebylo, blížilo se k východu sluníčka, Jano, zpozorněl, dalekohled pozvedl k očím a kouká do borůvčí, asi tak třicet metrů pod nás – shoz, povídá, tam leží shoz a jde pro něj. Já si parohu jelena všimnul, až byl závodčí skoro u něho. Shoz osmeráka, i když z loňského roku Jana potěšil, nás samozřejmě také. Jano, při návratu z tokaniště vysvětloval; tetřevi nemají moc rádi silný vítr v korunách stromů, při silném větru raději hřadují ve spodních patrech stromu a níž pod hřebeny. Taky je už dost pokročilé datum, tok mohl skončit, samičky sedí na hnízdech a kohouti nemají moc důvodů k hlasitým projevům.

Před návratem na chatu, nám Jano, hodný, velice ochotný závodčí ještě představil část revíru. Terénním autem, nás provezl lesními cestami, přitom vyprávěl příhody z jeho služby na polesí. Nezapomněl na historky o výcviku barváře, o setkání s medvědy, o dohledávkách postřelené zvěře, bylo toho hodně, co všechno stihnul povyprávět. Moc dobře se nám jeho vyprávění poslouchalo, rad odpovídal na naše, případné otázky a bylo vidět, že má radost, „našel“ posluchače. Při prohlídce revíru, skoro za každou zatáčkou cestu přecházela jelení zvěř, někdy postála déle, ale čas na fotku nám nikdy nedala. Po příjezdu na chatu, Jano ještě chvilku poseděl, u horké kávy jsme stručně probrali ranní výšlap na tokaniště, podrobněji znovu vysvětlil důvody „nezdaru“ vycházky.

V ten den, páteční dopoledne Jirka zorganizoval pro členy výpravy výlet po lesních zákoutích, pod hřebeny lesnatých hor. Na výletě nám Jiří s Milenou ukázali jedny z prvních lokalit, kde začínaly jejich výpravy za tetřevy. 

Úžasné lokality, které i po mnoha letech, prý zachovávají, až na malé výjimky, svou tvář, říkal Jirka s Milenou při tomto výletu do hor. Vzali nás pod Paráč, tak se jmenuje část zalesněného hřebenu, kde se nachází jedno z mnoha tetřevích tokanišť. Při výstupu na Lesňanskou holi, nám vyprávěli o dávných, jejich pobytech na chatě jménem Podparáč ze které je úžasný výhled na Malou Fatru a její dominantu, horu Rozsutec. 

Pod Lesňanskou holi se rozprostírá lesnaté údolí Flajšová, opět úžasný pohled do krajiny, který nás doslova okouzlil. Vyprávění těch dvou, přímo na místě, vás zanesou do jejich zážitků a do doby, kdy navštěvovali společně celou tuhle oblast, jedním slovem – nádhera.

Další návštěva této výpravy vedla k Partyzánské nemocnici, přesně jak Jiří naplánoval. Tato návštěva v každém zanechala hluboký zážitek, hlavně přečtení tabule před schody, které vedly do Partyzánské nemocnice a když poté vstoupíte do potemnělého srubu, pak teprve to v každém vyvolá zvláštní, těžko popsatelný pocit. Při, představách a to přímo na místě si teprve každý uvědomí, jaká síla v člověku tenkrát byla, aby odolala nejen přírodním překážkám, ale hlavně krutému, válečnému období. 

Z toho vám chodí mráz po zádech! Ještě následovalo jedno malé zastavení u chatky, vlastně takového altánku, zřejmě s názvem Erdudka, stojí na lesní křižovatce cest pod Lesňanskou holi, nedá se toho nevšimnout a tím výlet po horách dnes končil.

V podvečer si počasí usmyslelo, že nás uvězní na chatě, vůbec to nevadilo. Bylo o čem povídat, emotivních zážitků, hlubokých dojmů z poznávacího výletu z horské, zalesněné oblasti bylo spousty. Zároveň se však rodil plán na další den. To měl opět ve své režii, jak jinak než Jiří, souhlas k plánovanému programu dostal, nejen od Mileny, ale i od dalších dvou dam naší výpravy. Já měl jít se synem na tokaniště. 

 Druhý den ráno, v sobotu mne a mého syna mněl na tokaniště doprovázet Vlado. Asi šum v komunikaci, bohužel nevstali jsme. Syn se nevzbudil vůbec, já uslyšel auto, až když odjíždělo od chaty, je to ostuda, že jsme nebyli nachystaní. Vlado šel na tokaniště sám, úspěšný nebyl, tak jako my včera ráno. Po jeho návratu jsem se Vladovi omlouval, bylo mi trapně, ale omluvit se přece jen sluší. V noci se mi nepodařilo pořádně zahmouřit oko, křeče v nohách mne stále probouzely, a když už se mi podařilo zamhouřit oko, tak jen na chvilku a to byl důvod, který mi nedovolil druhý výšlap za tetřevy. Po odjezdu Vláda, zhruba kolem sedmé se synem vyjíždím aspoň na Lesňanskou holi. Při včerejším výstupu Janička, má žena i s Mirkou pod vrcholem hole spatřily pastvící se vysokou v borůvčí mezi rozvolněnými smrky. Tam dnes naše kroky směřují. Chceme s Ladíkem na některém místě chvilku posedět. Zvěř, kdyby se nám ukázala v tomto fantastickém prostředí, byl by to nádherný zážitek a ne jen zážitek, i fotka by dovedla vypovídat. Bohužel zvěř nikde, zatažená obloha, vítr sílil, dokonce i sníh začal poletovat. Z dlouhého čekání nic nebylo, zvedli jsme se a šli se podívat do sousedních lučních enkláv, to už jen podle map. Nikde nic jsme neviděli, jen pobytové stopy od vlků, jelení zvěře a snad i trus od medvěda, stop bylo opravdu všude dost. U jedné z luk stojí kazatelna, ale ta je! Jak nám později Jirka povykládal, kazatelna Prezidentská, takže se není čemu divit.

Po návratu z revíru a po vydatném obědě, následovalo skvělé posezení, které organizoval již dlouho dopředu Jirka. Setkání s Vladem, jeho dcerou Zuzkou a Janem, bylo úžasné. Skvělá zábava se nesla celou chatou, kterou kořenil veselými historkami Vlado, hned zase Jano a Zuzka, tak ta pozadu nezůstávala ani náhodou. Jirka s Milenou natáčeli z tohoto setkání dokument, já jsem pořídil několik snímků a občas také něco řekl. Čas neúprosně utíkal, ono, když je skvělá zábava, vždycky čas uteče rychle. Rozloučili jsme se v podvečerních hodinách. S Vladem ještě zbývalo jen dohodnout zítřejší, nedělní předání chaty.

Domluveno předání chaty bylo až na polední hodinu, takže v neděli ráno zbývalo do odjezdu dost času ještě na jednu vycházku, neváhal jsem a vyrazil do lesa. Syn spal, aby byl před cestou za volantem odpočinutý. Jiří s Milenou, nepohrdli volného času, šli se projít po lesních cestách také. Já odcházím na opačnou stranu, více do hory. Projdu se, na chvilku chci zasednout ke stromu a užívat si vůní lesa, tu horskou nádheru, to ticho, které jen příjemně narušoval občasný zpěv ptactva. Po deštivé noci, se občas snažilo sluníčko protrhnout zamračenou oblohu, a když se to zlatému kotouči podařilo projít dírou mezi mraky a poslat několik paprsků mezi stromy smrků a buků na mechem pokrytou zem, byl to neopakovatelný pohled. Ze snění mne najednou vytrhl šramot za mými zády. Pomalu se otočit, byl celkem problém. Seděl jsem dobře zapasovaný v kořenových nábězích smrku a dostat se z toho pohodlí nebylo jen tak, ale povedlo se. S napětím posílám můj zrak do míst, odkud se šramot nesl, nic nevidím, i když je šero, snad bych autora lomozu nepřehlédl. A hle, černý, malý stín pro svištěl mezi kmeny, veverka. Zastavila se u smrku, já s námahou, pořídil čtyři fotky, víc času mi, mrška hbitá, nedala, nevadí. Sice jen veverka, ale radost mi udělala. Sedím ještě zhruba necelou hodinku, pak se balím a pomalu šoulám zpět. Každý den se nám jelení zvěř ukázala, dnes, když šoulám s fotoaparátem v ruce, tak ani chlup. Stopy jsou všude, ale zvěř nikde. Cestou se mi povedl snímek, no povedl, jen dokument, na dobrou fotku opět daleko, ale je to aspoň snímek strakapouda bělohřbetého. U nás, kolem mého bydliště nežije, možná v jesenických horách. Vedle lesní cesty, po které kráčím, postřehnu párek hýlů. Fotkou, bohužel, znovu na dálku jsem nepohrdnul, blíž se dostat nešlo, ale aspoň to je foto z lesů slovenských.

Po návratu na chatu mne a vlastně celou výpravu čekalo jen balení, oběd, úklid, předání chaty. Chatu si přijel převzít Vlado, jak bylo dohodnuto předem a tak ještě společné fotografování. To jen, na památku do alba, kvůli vzpomínkám na skvělé chlapy z lesů a hor, na skvělý pobyt, na chatě Paráč. Nebojte se, nepletu se, je chata Podparáč a chata Paráč. No ono je v lesích chat daleko více a moc pěkných, ale to napíši možná někdy příště, jestli budeme mít to štěstí a ještě aspoň jednou nádherné, horské lesy v polesí Zákamené, na Oravské Maguře, navštívit.

Fotky ke článku -  eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/13344062