Za zvěří jinam

Druhá polovina dubna mi nabídla několik slušných setkání se srnčí zvěří. To mě vnuklo myšlenku, vynechat někdy louky a pokusit se jít za srnčím do porostů, které jsou zarostlé a těžko se v nich fotí. Ovšem, když se takové setkání povede, člověk je odměněn neskutečným zážitkem a když se podaří i slušnou fotkou. Naopak, když se ovšem v takovém prostředí nedaří, beru znovu za vděk loukami mezi lesy a loukami zastrčenými do lesních enkláv. Na zaseté pole zatím nechodím, zvěř je daleko a se špatným pozadím do fotky.

To bylo v neděli devatenáctého, já jel znovu do Lágrů. Hodně jsem si v tu neděli přivstal. Před půl čtvrtou ranní koukám z oken, obloha plná hvězd, jenže při odjezdu z domova se schylovalo k dešti. Však taky za Ryžovištěm mě do přilby začaly lehce bubnovat první kapky vody. Rozednívání se protahuje a já dlouho v Lágrech čekám na světlo. Za doprovodu ptačích melodií pomalinku šoulám cestou krajem smíšeného lesa. Vítr mám boční, doufám, že se nezačne točit. Chci se dostat do míst, kde mám z dřívějších vycházek obeznané místo, které se mě zamlouvá. Šero mi nedovoluje zrychlit krok a do hustých porostů v kraji lesa je velice špatně vidět. U každé malé světlinky zastavuji, prohlížím každý kout. To jsou ta místa, do kterých musím vstoupit a ve kterých bych rád pořídil nějaký foto-úlovek zvěře. Dešťové kapky někdy přidávají na tempu, chvílemi to zase vypadá, jako by se jim z mraků dolu nechtělo. Konečně se dostávám k místům, kde jsem často z rána postřehnul zvěř. Mám vyhlídnutý strom u kterého se chystám aspoň dvě hodinky posedět. Než odbočím do lesa, prohlížím světliny, do kterých je aspoň trošku vidět. Světla se mi pořád nedostává, ale stejně moje oko postřehlo pomalý pohyb něčeho, myslím, že srnčího. Byl to jen stín, který se protáhnul mezi kmeny stromů, ale i ten mi stačil. Chvilku vidím pohyb, pak mi všechno splyne do jednoho odstínu šedi. Bohužel srnčí je tady dříve, než jsem si stihnul „ustlat“ u vyhlídnutého stromu. Stojím nekonečné minuty na místě, čekám kde znovu postřehnu pohyb. Pro tuto vycházku jsem si doma nachystal jen třístovku teleobjektiv a teď, jak jsem rád, že mám třístovku na fotoaparátu. Nastavené ISO na 12800, clona 2,8 čas vychází někde k šedesátině. Konečně znovu postřehnu protáhnutí se srnčího mezi stromy a znovu mi ho překrývá buření. Nehnutě stojím, vítr zatím spolupracuje, jen to světlo nechce pomoct. Zkouším kus hledat přes teleobjektiv, zaostřuji na různá místa, nikde nic. Můj zrak se pokouší opět projít šerem a hle, mezi dvěma kmeny stromů rozpoznávám, něco jako srnčí. Světlá maska na hlavě srnce pomohla autofokusu a já mám dvě fotky na kartě. Jak budou vypadat, teď neřeším. Zkouším srnce zaostřit znovu, ale bohužel, už je někde jinde a já vůbec nevím kam zmizel. Stojím ještě dlouhou dobu, teprve pak se odvážím k dalším krokům. Nic neodbíhá, nic nečeká, kus odešel, tak jak přišel, jako duch. 

Konečně usedám ke kmenu stromu. Nevím, jestli to má vůbec cenu, abych tady ještě zůstal na čekané. Světla za celou tu dobu moc nepřibylo, k fotografování snad stačit bude. Usedám na karimatku do kořenových náběhů stromu. Naliji si čaj, popíjím, nechávám se unášet zpěvem ptactva a neskutečným klidem přírody. Je mě nádherně. Po prohlédnutí fotky, mě projela tělem spokojenost. Vypadá to dobře, jedna ze dvou fotek přece jen bude dobrá. Čas se blíží k osmé hodině, kromě hřivnáčů a spousty drobného ptactva se mě zatím nic neukázalo. Vím, moc dobře, že se tady nezdržuje jen jeden srnec. Ale co, asi jsem si štěstí vybral při příchodu a pro dnešek to bude všechno. A není! Hustým porostem prochází kus. Není daleko, jde pomalu, občas se zastaví, jistí. Pastvě se moc nevěnuje. Problém je, že se vždycky zastaví tak, že na hlavu není vůbec vidět. Postavou srnec, to je jisté, ale jakou má ozdobu, nevím. Mám strach se pohnout, je tady slyšet i zvednutí fotoaparátu z batohu. Začínám se třepat, tak jako vždycky, to nemá cenu ani psát. Hledáček mám okamžitě zadýchaný. To se zrovna zastavil tak, že by fotka snad šla pořídit. Jenomže přes zamlžený hledáček, jsem srnce nenašel. Rychle se snažím aspoň prstem hledáček otřít, to srnec udělal několik kroků a já měl po fotografování. Konečně se zatavil, ale zas tak špatně, že má hlavu za kmenem stromu. To snad nejsou ani minuty, ale pěti, či deseti minuty, srnec se ani nehne. Vím, že už o mě ví a nespouští ze mne oko. Nehnutě stojí, stále jistí a já mám problém vydržet v natočené, nepohodlné poloze. Celý ten nekonečně dlouhý čas mi pomohl k uklidnění nervů. Zkouším se malinko a hodně pomalu naklonit, abych aspoň kousek hlavy s parožím viděl. Ne, nedaří se. Snažím se aspoň o dokument, jeden snímek na kartě mám. Ještě kousíček se musím posunout, ale to mi už srnec nedopřál. V mžiku se otočil, odskočil a zmizel v hustém porostu. Ani nebeknul, ani větvičku nezlomil, tak jak se potichu zjevil, tak zase zmizel.

Zkusil jsem to v této lokalitě ještě dvakrát. Na jedné z čekané mi nepřišlo vůbec nic, na druhé se přede mnou protáhl kus srnčího a tak opatrně, že já viděl jen tmavý stín se pohybovat v buření. Při návratu ke skútru mi přede mnou probíhala srna přes louku. Vracela se z pastvy do lesa a celkem svižně.

Ještě jednou do Lágrů.

Jdu do míst, kde jsem fotografoval srnčí při jeho návratu do lesa s pozadím mladých buků. 

Ráno vstávám, tak jako vždy o půl čtvrté. Zajdu zkontrolovat kotel, podívat se na dvůr, jak to dnes vypadá s počasím. Předpovědím se věřit nedá. Teploměr ukazoval devět plus a opravdu mne na dvoře ovanul teplý vzduch nesoucí se od jihozápadu, obloha polojasná. Tak to mě vyhovuje, těšil jsem se. Doma si vařím kávu, čaj do termosky a beru sebou dva koláčky. Tak nějak, jsem si už na ně zvyknul. Všechno mi jde podle plánu, na místě bych měl být půl hodiny před východem slunce. Zlatavý kotouč má vycházet pět minut před třičtvrtě na šest. Jsem hotov, jdu si pro skútr a okamžitě mne berou čerti. Však se během doby mé přípravy vyjasnilo, otočil se vítr na severozápad a najednou je tráva znovu pokrytá mrazem. Už mě to štve, ranní mrazy ne a ne ustat. Projíždím Vajglovem, malá vesnička, která leží mezi Břidličnou a Ryžovištěm. Naráz si uvědomím, že karimatka zůstala doma. Vzápětí problém přestávám řešit, sednu si na mikinu, to vydržím, vracet se nebudu. Do Lágrů přijíždím přesně půl hodiny před východem slunce. Chystám si věci do pohotovosti a při pohledu na bundu vidím rozjetý zip. Bojuji se zipem skoro deset minut a najednou mi čas začíná chybět. Konečně se zbavuji problému se zipem, ale nezapínám ho, při několika pokusech o zapnutí se vždycky rozjel. (Lovecké bundy nestojí málo a osadí je takovými šmejdy, zipy). To už jsem celkem vytočený. No, ale s přípravou mám tak nějak hotovo. Vykročím, když po několika krocích za mimi zády bekne kus srnčího, zřejmě srnec. To by mě ještě nevadilo, je za mnou a já jdu opačně. Jenomže po pár krocích beká srnčí v kraji lesa kousek přede mnou. Tak to mne nazlobilo a fest. Vítr, ne jen že se změnil, ale on, ta potvora se točí! To už mám toho dost! Proč jsem vlastně nezůstal doma, však za chvíli bekají, snad celé Lágry. K tomu všemu, ten protivný mráz! Je mě nad míru jasné, že zvěře se tady nedočkám. Přesto, na mém místě chvilku posedím, dám si aspoň trochu čaje, počkám na světlo a pak se uvidí. Při východu sluníčka se směrem k jesenickým horám vytváří zajímavé světlo i s oblohou. V klidu mne to nenechává, zkouším, sice jen z ruky a třístovkou vyfotit panorama. Raději fotím čtyři série, to pro jistotu při spojování fotek. Kolem jen přeletují šedivky, hřivnáči, v dálce krouží káně. Za mými zády poletuje kos se sojkami, jinak nic. Napiju se trochu čaje, chuť na koláček vůbec nemám. Balím věci a dnes se ke skútru vydávám velikým obloukem. Když nic, aspoň obejdu les. Snad obeznam, kde se nejvíce pohybuje zvěř. Šoulám hodně pomalu, přesto pod nohama slyším každý tvrdší stvol, jak škrtne o podrážky bot. Znovu si v duchu nadávám, jestli už neumím chodit. Táta mi vždycky říkal, jedním okem se koukej před sebe, druhým pod nohy. Dodnes s tou tátovou radou, mám problém. Přece jenom za malou enklávou pozorují kus srnčího. Zrovna pomalu zatahuje mladý srneček do lesa. Zůstávám na místě, čekám na příležitost. Modlím se, aby se zastavil ve správném místě a já mohl využít zajímavé protisvětlo s prostředím. Kdybych neudělal krok, zatáhl by bez zastavení. Na můj pohyb zarazil, zvedl hlavu a já pořídil dvě fotky. Konečně něco, co mě spravilo náladu a po zhlédnutí fotky na displeji fotoaparátu, jsem trochu z té mé ranní skepse, pookřál. Hned se mě jde lépe. Během šoulání kolem stěny lesa bylo vidět srnčího dost. Nefotil jsem, nebyly by to fotky, které by stály za „námahu“ závěrky a mého zaklekávání.

Přes ranní nezdary se domů vracím přece jen spokojený a při zhlédnutí fotek a složení panoramatu, absolutně. 

V neděli, dvacátého šestého jedu ráno znovu do Lágrů. Fučí silný severák, ale mne to nezastaví. Oblohou plují těžké mraky, snad se z mraků nic nespustí. V sobotu vycházka nebyla možná, byl jsem na myslivecké brigádě a odpoledne jel na výstavu trofejí do Liptaně. Ráno nespěchám. Zhruba čtvrt hodinky před východem slunce parkuji na svém oblíbeném štaflu. Vichr, opravdu řádí na kopcích daleko více než doma na dvoře. Plán mám pro tento případ vymyšlený. Jdu po cestě mezi lesy a pak šoulám při stěně lesa a za větrem. Jen co projdu šoulákem (chodník, který je pro tyto účely vyčištěný) v protější stěně lesa se ukázal srnec. Je daleko, přesto se mě naskytla příležitost na „slušnou“ fotku. Šesterák, snad na rozhraní druhé a třetí věkové třídy mě dopřál několik chvil skvělé podívané. Zašel do přilehlého remízku a já, spokojený, pokračuji svým směrem. Srnčího za větrem pozoruji hodně, ale žádnou fotku nepořizuji. Nelíbí se mě prostředí. Je takové, řekl bych, pro fotku nezajímavé. Přesto mám radost, zvěře vidím dost. Přicházím do míst, kde dost často odpočívám a taky lehce snídám. Dnes se vítr netočí a tak usedám na „svém štaflu“ na karimatku, popíjím čaj, pojídám domácí buchty, když vtom se přes horizont vyhoupne kus srnčího. Času moc nemám, v silném větru se kus nezdržuje, chce být co nejdříve v lese. Dvě fotografie z této podívané jsem přece jen stihnul. Polévá mne blaho, sice z krátkého, ale překvapivého zážitku. Nevěřil jsem, že v takovém větru se mě zrovna tady ukáže zvěř. Sedím ve stěně lesa za větrem, ale na loukách pěkně fičí, proto se srnčí nezdržuje na otevřených plochách a spěchá za vítr do lesa. Nevadí mě to, podívaná potěšila a i fotku z této, krátké podívané mám. Jsem nad míru spokojen.