Září ve znamení jelení říje

Září je tady a s ním mé očekávání jelení říje. U nás je jelení říje vždy velikým otazníkem. Nezáleží jen na počasí, ale hlavně na stavech vysoké zvěře. Rozhodl jsem se znovu navštívit honitbu Mlýnské. Říkám si, snad nebude všechno vystříleno. Obeznávání je problematické, stálé sucha, linky bez kaluží, těžko se mě hledají stopy vysoké. Zabrousil jsem do míst, kde jsem před pár lety fotil osmnácteráka, úžasný zážitek to tenkrát byl. Dnes bych se spokojil i s mladým jelínkem, jen kdyby aspoň nějaký byl. Chodím po starých, zarostlých svážnicích. Vzpomněl jsem si, že v nich byly po dlouhá léta kaliště, i když sucho bylo. Procházím ta místa poctivě. Ochozy tady jsou, zvěř tudy zřejmě občas prochází, ale kaliště navštěvována nejsou. Scházím na opravdu starou, hodně zarostlou cestu, vede do skoro neprůchodného porostu všeho možného. Jeřabiny, mladé buky, smrky ne moc vzrostlé, hlavně všechno prorostlé buřením. Zhruba padesát metrů mám za sebou, chci se vrátit, ještě pár kroků a hle kaliště je přede mnou. Kaliště dokonce navštěvované sice hlavně černou, ale i stopa od vysoké je tady. Couvám zpátky, druhý den umisťuji ke kališti fotopast. Za týden si jí půjdu zkontrolovat, těším se.

            Druhý den ráno mě to nedá, jedu do Mlýnského znovu, to už posedět u jednoho z obeznaných ochozů. Vítr mám zatím dobrý, šoulat do těch míst se mě daří celkem potichu. Vždycky po pár krocích zastavuji, hlavně poslouchám, vidět ještě moc není. Znovu mne rozčilují kosové, ti černí ptáci prozradí snad každý pohyb všeho, i když je tma. Věřte, slyšet je to nehorázně a já mám znovu pocit, že je všechno okamžitě v okolí zrazeno. Konečně přicházím ke stromu, u kterého chci počkat hodinku, možná dvě. Kosové ztichli, já si nalévám čaj, odpočívám, je mi nádherně. Slunce po dvaceti minutách mého čekání začíná vycházet, ale pod stromy, kde sedím, se jeho paprsky dostanou až tak za půl, možná i za hodinu. Z porostu, kde je kaliště, které jsem popisoval výše z ničeho nic, křičí sojky. Dlouhou dobu hlídám ten prostor, ale nikde nic, ani větvička nepraskne. Vítr se uklidnil, není skoro žádný, ale zase se potvora, začal točit. Neustále kontroluji směr hlasitých sojek, když najednou postřehnu pohyb! Vysoká! Laň s kolouchem prochází zrovna v takovém pro fotku špatném místě, bohužel. Stejně mám radost, že vidím zvěř a to vysokou. Snad to bude naděje s častějším setkáním s touto královskou zvěří tady v mé obeznané lokalitě. Pořídil jsem jednu fotku, více nešlo. Laň mě ucítila. Ten zatracený vítr všechno vždycky pokazí. Snímek je to snad jen dokument, ale radost mám, hlavně, že mi zvěř přišla.

            Za týden se sem chystám znovu. Zkontroluji fotopast a ještě jednu přidávám o kousek dál. Mezi těmi dny jezdím k Vojenskému. ZOO je neuvěřitelné. Přiznávám se, stačí mi, abych si někde sednul, třeba k „mému“ sloupku a jen pozoroval. V okolí se paství přes třicet kusů srnčího, mezi tím z lesa vyjde liška, v dálce loví motáci, hřivnáči naletují na strniště na od kombajnu vysypané obilí, prostě nádhera. Jezdívám sem do té části revíru vyloženě pro odpočinek, a když se podaří i fotku si z vycházky odvážím.

            Dalšími vycházkami se vracím do Mlýnského. To bylo hned po návratu z chaty Furmanky. Kontroluji fotopasti u kališť, naděje tady je. Fotopasti mi potvrzují, že lokalitu na jelení říji v Mlýnském jsem asi trefil. Následovaly vycházky, bohužel bez setkání se zvěří. Jednu z mnoha návštěv Mlýnského mi zpestřil srneček, roček se mi protáhnul mezi smrky a vysokým buřením. Další vycházku jsem si zradil jelena, asi tak na třicet kroků!! Byl jsem na sebe tak naštvaný, raději tady ani nepsat. To bylo v pondělí ráno 22.9.

            Po návratu domů, netrvalo to dlouho a telefon s kamarádem Rosťou J. mne dostal do lepší nálady. Mám jet do hor na chatu Bařinku. Rosťa na mne čeká i s kamarády z jižní Moravy. František, výborný chlap, znám ho od roku 1973 koupil svému, synovi k narozeninám odstřel jelena. Přivítání po mnoha letech bylo famózní. Večer jeho syn jelena ulovil, teprve pak bylo co zapíjet. Po třech dnech se vracím domů strašně unavený, ale moc zvědavý, co nového mi fotopasti prozradí. Hlavně po pondělním zrazení dobrého jelena, myslím, že korunového desateráka, jistě to nevím.

            Ve čtvrtek nikam nemůžu, počasí si nepřeje mojí vycházku. Silný vítr, dešťové přeháňky mne uvěznily doma. Chodím od okna k oknu, jsem naštvaný. Déšť by mě snad ani nevadil, ale ten vítr, tak ten je opravdu nesnesitelný. Nemohu se dočkat pátku, předpověď, pokud se ji dá věřit, slibuje zmírnění větru. V pátek nad ránem se jdu podívat ven. Černá obloha, tak jako ve čtvrtek. Vítr, tak ten se skoro utišil, ovšem déšť mě poslal zpátky do postele. Usnout nemůžu, v hlavě se mně honí různé myšlenky. Na horách jeleni troubí jak o život, každý z hostů viděl několik jelenů, ale hlavně troubení ze všech stran jim zážitky neskutečně pozvedly. Dokonce až z Tábora přijel host na jelena. Já doma prostě nevydržím, navíc, když mi Martin poreferoval, že jelena slyšel taky. Za hodinu znovu vstávám, konečně neprší, ale zas vítr zesiluje. Už do postele nejdu. Vařím kávu, čaj a v sedm hodin odjíždím do revíru. Jelení říje nepočká.

            Jen co zaparkuji v revíru, spouští se liják. Vítr se znovu začal projevovat, ale hlavně se potvora zase točí. Hned od severu, hned východu. Domů se otáčet nebudu, vyměním karty ve fotopastech a pojedu domů. Liják ovšem zesiluje, já přidávám do kroku. Jdu do kopce zarostlou, starou linkou, chci se co nejdříve dostat pod koruny mohutných buků. Teď mne směr větru vůbec nezajímá, hlavně když budu konečně pod hustými větvemi statných stromů. Konečně stojím pod opravdovým, majestátním bukem. Pod strom neprší, ale já jsem zpocený díky rychlejší chůzi do kopce. Stojím, přemýšlím kde si odpočinout. Teď, vtom dešti otvírat fotopast nechci. Koukám kolem, zhruba čtyři metry od stromu leží starý kus metrového polena. Nemeškám, jdu pro něj. Zkouším, jestli poleno unesu, unesu a okamžitě ho přenáším pod dlouhé, husté větve buku. Konečně můžu odpočinout. Naliji si trochu čaje a přitom si říkám, že zrovna tohle místo není špatné k čekané. Chce to jen pár malých úprav v porostech kolem. Vytahuji nůž, pročisťuji výhled, ne zase moc, jen abych já viděl a zároveň zůstal aspoň trochu krytý. Znovu usedám, zase mi přijde, že jsem nízko. Chtělo by to nějaký kousek špalku položit na staré poleno. Zvedám se a jdu k buku, u kterého jsem sedával doposud. Beru špalek, pokládám ho na poleno, tak to je ono. To je to pravé místo k čekané. Že mne to dříve nenapadlo, tak už to prostě bývá. Popíjím čaj a říkám si, ještě trochu prořezat bukový nálet po pravé ruce. Myšlenka dojde ke konci, znovu se zvedám a jdu vyčistit výhled na pravou stranu. Mám hotovo, ale jen na chvilku. Ještě jednou musím vstát, čtyři větvičky mě zavazí, to by fotoaparát, vlastně autofokus nedal. Jen co je odstraním, sedám na nový post. Popíjím čaj a v duchu se vidím zítra ráno, jak tady sedím a bude přede mnou defilovat vysoká, snad jelen. Jelen, kterého jsem zradil v pondělí ráno? Kéž by. Po zádech cítím, jak mi stéká pot, ale vítr se skoro utišil. Chvilku posedím, říkám si. Déšť ustává, já si znovu naliji čaj a i přes nepřízeň počasí je mě moc fajn. Sním o tom, jak mi tady bude zvěř procházet, jak si jí budu vychutnávat. Doufám jen, že vítr mne, hlavně zítra nezradí. Fotoaparát mi leží na polenu vedle mne a já si v duchu říkám, jestli si raději nemám fotoaparát dát na kolena. Přece jen, co kdyby náhodou. Kouknu do linky, zhruba sto metrů nade mnou z bukového porostu vyjde jelen! Krve by se ve mně nedořezal! Fotoaparát pomalým pohybem zvedám k očím, ostřím, první fotky mám na kartě. Scéna je daleko, ale mám neuvěřitelnou radost, že jelena konečně aspoň vidím. Jelen popochází po lince směrem dolů. Nádhera, neskutečná nádhera! Pojď aspoň kousek, aspoň ještě pár metrů. Jelen mne snad poslouchá. Snažím se uložit na kartu, co se dá. Někdy mě to připadá, že o mně ví, jakoby mne sledoval. Vůbec nevím co vítr, kolik toho v okolí zavětřuji.  Majestát se pootáčí, zachází do vzrostlého porostu buků, bříz, smrků a jeřabin. Jsem nesmírně šťastný, já se dočkal! Vůbec nevím, jestli je to jelen z pondělka, nebo jiný. Teď mi to nevadí, na tom přece nezáleží. Co se mi honí myšlenky hlavou, jelen je znovu v průseku a ještě o pár metrů blíže. Zmocňovala se mě, tak jako vždy třesavka, ve spáncích hučí, ale teď snad je to dvojnásob. Znovu zvedám hodně pomalu fotoaparát k očím. Jelen, jako by si mne prohlížel. Závěrka cvaká, jelen pokračuje směrem ke mně, snad ke kališti? No tak to by bylo opravdu něco! Ne, zastavuje se zhruba čtyřicet metrů nade mnou, možná padesát. Znovu mne zřejmě kontroluje. Popochází ještě kousek blíž, teď to vypadá, jako by nabíral na troubení. Nic, žádné zatroubení, hlavu sklání k pastvě, nepaství se, asi jen nějaká jeho finta? Znovu pořizuji fotky. Nepravidelný čtrnácterák se pomalu otáčí, zatahuje do krytiny nad kalištěm. Já dechu nemohu popadnout, ani na fotky se podívat nemůžu, fotoaparát pokládám na zem. Zhruba deset minut mě trvalo, než jsem se vzpamatoval. Majestát, možná i král Mlýnského ke kališti nepřišel, vůbec mi to nevadí. Zhruba patnáct minut se mi dnes předváděl, tak jsem to snad zažil při prvním lovu mého prvního jelena na Měsíční krajině, tenkrát přesně na Václava.

            Jen co jsem si dal nervy dohromady, stoupnul jsem, poklekl, dnes ne pomyslný, ale skutečný klobouk smeknul, poděkoval a popřál FOTOLOVU-ZDAR! Znovu si usedám na špalek, prohlížím fotky, jsou úžasné. Zážitek, na který jsem se moc a moc těšil, který jsem si strašně moc přál, se mi splnil – byl skvělý!

            Říje ještě nekončí, ale já jsem nesmírně spokojen, a i kdybych nic už nepotkal, stěžovat si nemůžu. Obeznávání od začátku září v místech pro mne hodně známých z dob minulých se mě vyplatilo. Byly dny, které ve mne vyvolávaly pochyby, ale navštěvovaná kaliště mi dávala naději. Nejhorší pro mne bylo zrazení jelena v pondělí ráno. Byla to má veliká, moc veliká chyba a já si říkal, takové příležitosti se v Mlýnském neopakují. Dnes jsem měl štěstí!!!

Fota ke článku - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/13924752