Zlatá vábnička

  Nikdy jsem si nemyslel, že budu psát o každých krocích v revíru a přece mě to nedá a znovu musím napsat pár řádků.

            Když jsem byl s vnukem, chlapec, mladý sportovec se doslova plazil za srnčím, jen aby fotky docílil. Svůj i můj zážitek tím moc pozvednul. To jsem netušil, až budu sám, že něco podobného provedu já. Stalo se.

            Ve čtvrtek jedu do revíru sám, Davídek měl trénink a ve čtvrtek a pátek ho čeká další. V sobotu mají zápas. Fotbal ho baví a já mám z toho radost. Nebudu vnuka násilně odtahovat od sportu, vyspat se musí. Znám to ze svých mladých let. Hrával jsem nejen fotbal, ale i hokej. Několikrát jsem tátovi i strejdovi na vycházkách usnul únavou a táta mi říkával, nemůžeš být všude, vyber si.

            Dnes přijíždím do honitby ještě skoro za tmy. Auto kamaráda, myslivce stojí na svém místě, vím moc dobře kde je. Já jdu jinudy, zvěř mu nezradím. Hned za první mezí je srnec se srnou dostat se za nimi nejde. Znám ten srnčí pár, potvora srnec je obezřetnější než srna. Nesnažím se o nějaké přibližování a fotografování. Jednak je ještě na focení tma a za druhé, hlídají celé okolí a to dost poctivě. Nechám srnčí v klidu zatáhnout do lesa, teprve pak pokračují ve svém směru. Moc nadšený nejsem, zdrželi mne a teď nadháním ztracený čas.

Dost mně to vadí, chtěl jsem být u lesa ještě před východem slunce, bohužel znovu to nestíhám. Dnes za to může srnčí, nechtěl jsem „zamilovaný“ pár zradit. Po jeho zatáhnutí do lesa přidávám do kroku, stejně čas nedoženu. Srnčí je všude kolem a já k lesu, kde jsem mněl plán posedět nemůžu. Srnčí se paství před lesem, zradil bych ho. Stojím ve stínu jednoho z remízků, jen koukám kolem a přemýšlím co dál. Co tak stojím, od remízku po levé straně vyjde kus srnčího, srnec. Pokouším se o fotku, dopředu vím, že to nemá smysl, je daleko, vzdávám to. Za posledních vycházek jsem si moc zvyknul mít zvěř hodně blízko, namlsal jsem se. Nefotím a na srncovo přiblížení ani vábnička nezabrala. Nechávám srnce odejít, neplahočím se za ním. Vnuk, tak ten by neodolal a srnce by jistě do hledáčku dostal. Před lesem, kde jsem si plánoval počkat se paství další srnec se srnou a se dvěma srnčaty. Tak k těm se nedostanu. Terén mi neumožňuje se přiblížit. Nechávám srnčí zatáhnout do lesa a pak teprve si jdu sednout na mez, kde jsem odpočíval v minulých vycházkách s vnukem. Moc nadšený nejsem, když vím, že zvěř už je v lese. Taky dlouho sedět nevydržím, jen co se napiju čaje, zvedám se a jdu se podívat k nepokoseným loukám mezi keři u stěny lesa. Vítr mám dobrý, louka je zarostlá jak paseka v lese. Tady si vyfotit zvěř, to by se mě hodně líbilo. Však mám z té louky srnce z nedávné vycházky. Tenkrát přišel, i když velice opatrně na hlas vábničky. Moc nevěřím, že se takový moment může opakovat a zrovna tady. Vítr je západní, slunce mám v zádech a taky začíná pěkně připalovat. Jsem zhruba v půlce, když postřehnu hřbet srnčího. Na nic nečekám, okamžitě zaklekávám, zkouším vábničku. Reakce srnčího, tedy srnce na sebe nedala dlouho čekat. K mému překvapení šesterák, asi tříletý nabral okamžitě směr ke mně. Abych nepřišel o fotku, musel jsem se nadzvednout, to mě mladík uviděl. Mám jen jednu fotku a to jsem moc rád, že aspoň jednu. Že by odbíhal nějak zrazen, to vůbec ne, jen si myslím, že neměl vítr a tak nedůvěřoval. Z fotky mám ohromnou radost. Dnešní ráno to moc na blízké setkání se zvěří nevypadalo. Ruce se mě třepaly, to už ani nemusím psát, ale fotku mám, zároveň, jak píšu, radost mám velikou.

            Stojím, přemýšlím, jestli má cenu pokračovat až za roh lesa. Rozhoduji se, budu pokračovat. Vyplatilo se. Zhruba po dvaceti krocích postřehnu ve staré, vysoké trávě další srnčí. Že by to byl znovu tentýž srnec? To snad ne? Okamžitě jdu do polo-dřepu, jako vnuk se snažím co nejrychleji zkrátit vzdálenost a dostat se na lepší pozici pro fotografování. Nemám už ty roky jako vnuk, ale stejně to nevzdávám. Sice cítím každý sval, klouby odmítají poslušnost a křeče si poručit nechtějí. Tělo musí poslechnout mých myšlenek. Přiblížil jsem se o dobrých třicet metrů, vytahuji vábničku a reakce byla okamžitá. Srnec, tentokrát se snažil jít pro vítr, neměl kudy. Za sebou husté keře, musel by do nich a pak by asi ztratil kontakt s domnělou srnou, si myslím. To mně vyhovovalo. Ze zákleku se musím trochu pozvednout. Bohužel v poloze, jaké jsem, srnce přes trávu vůbec nevidím. Stojím shrbený, nohy už po přibližovacích manévrech začínají slábnout. Třesou se, ruce zrovna tak, že bych ani kávu nezalil, dech jede na plné obrátky, dokonce se mi hledáček rosí. Mám problém, srnec je moc blízko, jistí a já nemohu přes trávu zaostřit. Pořád si autofokus nechce nechat říct. Musím se více nadzvednout, to si mě srnec samozřejmě všimnul, okamžitě se snažím o fotku. Závěrka cvakla snad jen třikrát, vůbec nevím. No, jestli nějaká fotka bude ostrá, budu se moc a moc divit. Srnec nečeká. Otáčí se, odbíhá zpátky, odkud přišel. Já se konečně mohu postavit, srovnat se. Dlouho neodpočívám. Vidím srnce, toho samého, jak běhá na konci louky. Má chování ohaře, který na vlečce, nebo na barvě ztratí stopu a znovu jí hledá. Opět jdu do polo-dřepu a za srncem. Slunce, které opravdu připaluje čím dál víc, se snažím nevnímat. Dostal jsem se dost blízko, ale ani vábnička tentokrát nezabrala. Jen jednou se zastavil, já cvaknul závěrkou a znovu se srnec vydal za svým. Pobíhal kolem kraje lesa s větrníkem u země, hledal. Já s pronásledováním roztouženého srnce končím, nemůžu dál, má kondice už nestačí. Dnes toho mám už dost, musím si jít někde sednout a odpočinout.

            Řeknu vám, byla to skvělá podívaná na dva srnce v druhé věkové třídě. Jeden tříletý, ten na vábničku přiběhnul okamžitě. Druhý, tak ten byl opatrnější, myslím si, že byl čtyřletý. Stejně to je vlastně jedno kolik který má roků, já je lovím fotoaparátem a ne flintou. Dnes mám znovu úžasný zážitek ze srnčí říje a po prohlídce fotek se i nějaká povedla. Při návratu k mezi, na které jsem původně chvilku seděl, loví liška. Mladé odrostlé lišče a kousek za ní druhé, po pravé ruce se paství samotné srnče. To byla dnes poslední zvěř, která se při mém odchodu z revíru, asi přišla se mnou rozloučit. Znovu jsem poděkoval přírodě, zvěři, smekl pomyslný klobouk a v duchu si slíbil, že aspoň jednou tento týden se sem ještě vrátím.

            Netrvalo to ani tak dlouho. Jsem zvyklý vstávat brzo a tak hned druhý den v pátek, bez vnuka vyjíždím znovu k Vojenskému. Doma bych stejně oka nezamhouřil, byl bych nesvůj. V revíru, tak jako vždy skoro na minutu přesně parkuji na „svém“ místě. Je teplo, vítr skoro žádný, a když zavane tak vůbec ne podle předpovědi. Na to jsem si už za tu dobu, co jsem v důchodě zvyknul. Neřeším směr větru. Jdu k lesu, mám tam vyhlídnuté místo, u kterého posedím do sedmi a pak pojedu domů. Místo je takové na rozhraní pokosené louky, nepokosené louky a stěny lesa. Dřevěný kůl ohraničující zřejmě vlastníky pozemků mě nabízí „pohodlné“ posezení, můžu se aspoň o sloupek opřít. Zasednu, napiju se čaje, pozoruji okolí. Srnčího je všude dost, jen je daleko. V dálce slyším bákání srnce, na horizontu odbíhající srnu se srnčetem, nevím, co je zradilo. Přede mnou do lesa pomalu zatahuje srna se dvěma srnčaty. Nefotím, na dobrou fotku se zvěř paství daleko. Srnec, který byl s nimi včera, tady chybí. Znovu si naliji čaj, je mě moc fajn. V myšlenkách mi jde celý film o vycházkách do těchto lokalit v srnčí říji. Ze snění mne vytrhne písknutí a v zápětí stín, který prolétá kolem mé hlavy. Ani se nepohnu, krahujec! Okem sleduji jeho průlet a k mé radosti sedá na větev statného buku přede mne. Hned reaguji, zvedám fotoaparát z batohu, rychle mám dravce v hledáčku, fotím. Dravec dlouho neposeděl, ale fotky mám asi čtyři na kartě. Po jeho odletu se mne zmocnila lovecká horečka. Teď mi to nevadí, fotky mám a snad budou dobré, tak jako krátký, nečekaný zážitek. Okamžitě prohlížím fotky, jsem nad míru spokojen. Po chvilce balím věci, odcházím domů. Srnčí dnes na kartě nemám, vůbec mi to nevadí. Krahujec mi vše vynahradil. Ještě než jsem došel k svému skútru, pozoruji v jednom hájku, jak se krahujec snaží ulovit datla. Lov datla se mu nepovedl, zaútočil na kosa, tem mu zalétl do křoví, okamžitě začal prohánět sojky. Nevím, jak se mu lov zdařil, ztratil se mě z dohledu i se sojkami. Přiznám se. Už jsem si představoval dravce s úlovkem na jednom z balíků sena. Scéna by byla opravdu nádherná, bohužel nestalo se. Chtěl bych toho po té naší přírodě asi moc.

            Doma koukám na fotku krahujce v bukových větvích, co více si přát. Navíc, když zasedl na nějakou starou větev zaklíněnou ve stromě, čekala na něj a na mou fotku. Srnčí říje se blíží ke konci a mně se povedl snímek, který mne ani v duchu nenapadl. Jsem nesmírně šťastný, spokojený, jak snad nikdy. Co je člověk doma a je v revíru skoro pořád, tak se otvírají neskutečné pohledy i když ne vždycky fotitelné. Věřte, ta naše paní Příroda je neskutečná kouzelnice!

Okaz k fotkám - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/13710154